Who cares if one more light goes out?

Who cares if one more light goes out? In the sky of a million stars, 
It flickers, flickers 

Who cares when someone’s time runs out? 

Deprese a sebevražda se strašně často vyskytují jakožto obrovská senzace titulních stran bulvárních plátků s cílem vytřískat co největší prodeje. Realita je ale opravdu poněkud jinde. V momentě, kdy už nemůžete dál, na vás totiž spousta věcí působí dost odlišně. A třeba i ten senzacechtivý titulek se může stát něčím jako vzorem. Pokud se do téhle spirály dostanete, je opravdu neskutečně těžké se z ní dostat a ve výsledku se z toho v podstatě stane skryté volání o pomoc. Těchto znamení existuje spousta, a pokud si jich všimnete zavčas, můžete dotyčnému klidně zachránit život. Dobrovolný odchod je bohužel u dospívajících a mladistvých druhou nejčastější příčinnou smrti (odkaz) a mají několik hlavních rizikových faktorů, které úspešné i neúspešné pokusy provázejí. 

Eddie, komiksový superhrdina a vedoucí našeho marketingového oddělení vám je nyní společně s Bjornem, vikingským narvalem a maskotem Zpoza rohu, vám je nyní představí.

Když mi bylo asi pět, otec měl jeden ze svých večerů. Když se to chvíli trochu uklidnilo, sestra spala jako vždy s mamkou v jejich pokoji a já se tak nějak pokoušel usnout v jiném. Otec to pak rozjel nanovo a první věc, co jsem před sebou uviděl, byla jeho ruka s nožem, kterou mi máchal tak půl metru před obličejem. I když se to stalo jedinkrát a nejspíš to bylo v afektu a v souhře s tím, že si zrovna chystal večeři, mě to tehdy začalo strašně zamykat do sebe, a navíc jsem ze začal strašně bát smrti a podobných věcí. 

Jedno zářijové ráno jsem se poprvé ocitnul ve školní třídě. Vzhledem k tomu, že do školky jsem tím, že mamka měla chvíli po mě sestru, nechodil, to byl můj první kontakt s ostatními. No a to se tak nějak za pochodu pokoušíte přijít na to, jak s nimi vycházet. Pokaždý, když za kýmkoliv přijdete, vás pošle do háje a jediný chvíle, kdy si vás ostatní všimnou jsou ty, kdy něco provedete. Jsou to vlastně jediný chvíle, kdy si vás někdo všímá, a tak v tom pokračujete. Nejde o nic zákeřnýho, často jen něco vykřikujet v hodinách nebo se s někým pošťucháte na chodbě. Hned v první třídě to ale dopadne tak, že si vás učitelka posadí před celou třídu na židli, na které musíte sedět a každej vám má na oplátku udělat to, co jste jim měl provést. Docela se to ale zvrhne a většinou se vám vrátí věci, který jste nikdy neudělal. Postupně se to ale začne nabalovat a tak nějak nejabsurdnější už pak byl moment, když jsem dostal poznámku za to, že jsme se měli před dvěma dny šťuchat s klukama na obědě. Potíž byla v tom, že mě ten den skolila vážná, smrtelná, orgány decimující a srdce drásající rýma a já v onen den ani nebyl ve škole. 

Postupně se z toho začal stávat naprosto zamotaný kruh a já se kolikrát šel radši na přestávku zamknout na záchod. Jenže samozřejmě stačilo, aby se objevila nějaká starší parta, která mě odtam chtěl dostat, což s přihlédnutím k protisobě působícím silám, povrchovému tření překližky a školníkovým volšovým rukám skončí vysazenými dveřmi. To se sice dá během minuty opravit, ale vzhledem k tomu, že jich je pět a vy sám, dopadne do tak, že jste se měl celou přestávku pokoušet je záměrně vysadit. Tehdy se z toho začal stávat takřka nekonečný kolotoč, kdy už kolikrát nevíte, co dělat, aby na vás nikdo nemohl nic neoprávněně hodit, ale zároveň nemáte absolutně nikoho, kdo by stál na vaší straně. A vlastně se postupně začnete učit vše okolo sebe nenávidět. Učitelka jakoukoliv stížnost na vás bere jako ověřenou, otec to automaticky přebere a vlastně neexistuje nikdo, o koho by jste se mohl opřít. 

Nelíbí se vám to, nechcete takhle pokračovat, ale zároveň je to pro vás jediný způsob, jak si získat alespoň trochu pozornosti a alespoň chvilku nebýt ignorován. Výhodou je to, že „učení zvládáte bez učení“ a i dvojky jsou u vás vyjímkou. Pak ale přejdete na gympl. Najednou je učení víc, takže by jste se měl učit, a občasný vyrušování v hodinách nebo nějaký „rošťárny“ přestanou fungovat a nemluví s váma vůbec nikdo. Když ale za kýmkoliv příjdete, pošle vás takřka pokaždé do háje. Začne se vám to nabalovat do ještě většího zamotanýho kruhu – veškerý čas trávíte sám, nikdo s váma nemluví a máte špatný známky, protože je vám tak nějak všechno jedno. Jediným výsledkem je, že začnete nenávidět naprost vše okolo. V té době jsem už vlastně ani neměl nikoho a nejčastejším společníkem byl snaha vylhat se z toho, že jsem přišel do školy pozdě, protože jsem se po nocích motal v depresích a nedokázal spát. 

A tím, jak z toho dlouhá léta byla obří, neustále se zvětšující koule jsem začal mít pocit, že se proti mě celý svět spyknul, že všichni kolem nemají nic jiného na práci, než celý den vymýšlet, jak se mi vysmát. Ještě víc jsem se vlastně utvrdil v tom pocitu „já versus všichni ostatní“, a příšlo mi, že mě každý kontroluje, že každý má naprosto převahu a jen se tetelí a čeká, aby mě načapal při sebemenším zaváhání. Při sebemenší chybičce. 

Postupně jsem se do toho začal propadat čím dál tím víc, až do bodu, kdy už jsem opravdu nevidíěl v ničem sebemenší smysl a tak jen většinu času tak nějak proexistoval v ve stále více zamotaném kruhu. Ve škole sedíte pokaždé někde bokem, neučíte se, často skrz deprese nedokážete ani nějak trochu normálně fungovat, k tomu se při sezení ve třídě přidá gynofobie. Většinou jsem jenom čekal na zvonění po poslední hodině, abych od tam mohl utéct. Po nocích jsem strašně často skrz deprese nespal, takže jsem to dospával ve škole na lavici. Což se samozřejmě v hodinách zrovna moc nelíbí a v kombinaci se špatnými známkami jsem se dostal do pozice naprostého flákače. Navíc jsem chodil strašně často pozdě a kolikrát už moje jediná komunikace s okolím spočívala v podstatě v tom, že mě ve škole zdrbla učitelka za to, že jsem přišel pozdě a zase mám čtyřku, doma to okamžitě převzal otec se svými vyčítavými otázkami, jak všem okolo ubližuju i tím, jak se tvářím při pokusu zvládat deprese netvářím zrovna nadšeně. V té době jsem už vlastně neměl absolutně nikoho, koho by zajímalo, že je to třeba jinak a já sám nevím, jak z toho ven. Stal se z toho opravdu neskutečně zamotanej kruh, a postupem času se jedinou komunikací, na kterou jsem se vzmohl, bylo arogantní odsekávání a hádání se s každým, byť ne proto, že bych takový byl, ale proto,že už mi to začínalo být všechn naprosto jedno. 

Tehdy to došlo do bodu, když už jsem opravdu bez přehánění nevěděl, jak dál a už jsem ani nezvládal chodit do školy. Vzhledem k tomu, jak to celou dobu fungovalo s holkama, mě vlastně poslední den ve škole, než jsem tam přestal chodit, dost sejmula věta naší matikářky. Řešil se jakýsi příklad (ale byl s hvězdičkou!) s tím, kolik může jakási třída vytvořit tanečních párů v tanečních párů. Holky spočítala a pokračovala s větou „Tak, kolik je tady kluků…tři, pět, dvanáct. Jo, a Tomáš.“ Nornálně by to nikdo nijak neřešil, potíž je v tom, že pokud padáte k onomu pomyslnému okraji, může na vás i běžným pohledem maličkost zapůsobit jako ona poslední kapka, či několik posledních kapek. Ona to v ten moment nemyslela nejspíš nijak ve zlým, většina spolužáků ji měla ráda, ale vzhledem k tomu, v jaké jsem byl tehdy pozici, to byla takřka dokonalá tepelně naváděná raketa přímo na komoru.

 

Pokud by jste kdykoliv měli byť jen podezření, že někdo ve vašem okolí žije hodně „na okraji“ a o samotě, prosím, zkuste se při komunikaci s ním vyhnout čemukoliv, čím by jste jej nějak negativně vyčleňovali ze společnosti. Ve velké spoustě případů si dotyčný v tu dobu připadá nějakým způsobem odtržený, něčím odlišný, ale v tom špatném smyslu, a naopak by si strašně přál, aby se stal alespoň trochu součástí. Nejlepším způsobem, jak s ním komunikovat, je mluvit s ním rovnocenně. Ale opravdu rovnocenně, ideálně bez zdrobnělin – oslovení Petříčku, Tomášku a podobně na vás v ten moment působí právě spíše naopak, protože vás pocitově staví do pozice, když to tak trochu řeknu, „ťuňťy“.

Den poté jsem už do školy nešel. Tehdy mě už strašně sžíral pocit, že jsem opravdu strašně odlišný, že ostatním strašně ubližuju jen tím, že tam sedím a měl bych být spíš někde zavřenej, a vlastně už ani ty deprese jsem nedokázal skrýt. Všechno už mi v té době bylo naprosto jedno a bylo pro vlastně opravdu velmi těžké se alespoň na tu hodinu, dvě denně vybičovat k tomu, abych to všecnho alespoň trochu skryl a vypadal před mamkou alespoň trochu „v pohodě“. Zároveň jsem měl permanentní pocit, že na mě absolutně nikomu nezáleží a že když bych odstranil sebe, jakožto příčinu všech problémů a všeho špatného, bude celému světu líp. Do školy jsem takhle nechodil týden a něco. Přiznám se, že mi to v té době už tak zplývalo, že dodnes třeba netuším, který přesně den to byl, vím vlastně jen rozmezí dvou týdnů. V posledních dnech před tím, a především v momentech, kdy vás nikdo nevidí, už bohužel kolikrát vypadáte nějak takhle:

Ono video je z bohužel posledního koncertu Chestera Benningtona z července 2017. Upřímně, nikomu bych nepřál se do tohoto bodu dostat. S podobným vzezřením jsem nakonec jeden den dopoledne došel k jednomu mostu. Nikdy jsem si nedokázal vzpomenout, co se tam v ten moment nakonec semlelo, vím, že jsem tam původně dlouho seděl, pak letmo někoho za sebou a pak až to, jak jsem naskočil do trolejbusu a jel směrem domů. To tehdy bylo moje neskutečný štěstí, protože za volantem zrovna seděl jeden trolejbusák, se kterým jsem se tak trochu znal a občas se za ním předtím stavoval. Teda, ze začátku měl plnou hlavu práce s odpovědí na otázku „a jedete přes Otrokovice?? (máte tam ceduli jak kráva!), na konečné jsem ale vystupoval kolem něho předními dveřmi. V ten moment jediný, co jsem chtěl, bylo zmizet někam absolutně mimo lidi, takže věta „á! potřebuju převěsit“ a letící rukavice mě poněkud vyvedly z míry. Tak nějak jsem ty rukavice vzal a šel mu přehodit bidla. (pro vysvětlení – bidla = sběrače, takovýty ty žlutý laminátový tyče, co má trolejbus na střeše, většinou vypadnou v nejnevhodnější moment uprostřed velké křižovatky a ve smyčce je přehazujete na vedlejší dráty, aby vás mohl kolega objet). I když jsem hned odešel, na mě to tehdy působilo jako něco naprosto úžasnýho. V momentě, kdy týdny posloucháte jen to, jaká jste sobecká zrůda, jak všem ubližujete i jen tím, že chodíte pozdě a máte špatný známky, i když vy sám by jste si přál opak, ale už prostě nedokážete jakkoliv fungovat, může klidně i takováhle věta působit jako něco nádhernýho.

V téhle době na vás spousta věcí působí jinak, mnohem víc vnímáte jakýkoliv negativní pocity a vlastně třeba i běžný „Jo, jo, já ti to pošlu“ vás celkem snadno dost skopne, když vám pak nic nepříjde. Takhle je to maličkost, běžně si řeknete fajn, zapomněl na to, připomenu mu to, ale když se pomyslně chytáte „každého stébla“, je pro vás jakýkoliv oslovení nebo zpráva často něčím, co vám pomůže mnohem víc, než se zda. A když čekáte odpověď a ona nepříjde, ještě víc získáváte pocit, že nikomu nestojíte ani za těch par vteřin. Pokud se vám rozpadá celý svět, víc než cokoliv jiného potřebujete nějakou oporu, cítit, že na vás alespoň někomu záleží. 

Vlastně si asi s dovolením vypůjčím jednu sloku od Chestera, výmluvně nazvanou Nobody’s listening: 

Tried to give you warning but everyone ignores me 

Told you everything loud and clear 

But nobody’s listening 

Ono to ze začátku zkoušíte. Zkusíte se třeba někomu mezi řečí zmínit, že špatně spíte. Většinou je ale každá odpověď v duchu „tak nemáš ponocovat a jít si lehnout“, případně, pokud jste starší, „no, tak nemáš po nocích flámovat“. Když to trošičku „přeonačím“, ano, vy po nocích opravdu flámujete, ale s ďáblem. A upřímně, to nebývá moc příjemný tanec.

Pomineme-li nějaké naprosto extrémní případy rituálních sebevražd, není pravda, že si dotyčný prostě chcete vzít život a šmikec. On o tu pomoc vlastně v koutu duše strašně stojí. Stojí, ale nedokáže si o ni říct, a pokud ano, tak spíš náznakovitě. Samozřejmě je velký rozdíl, pokud je vám patnáct, nebo jedenačtyřicet. Když to napíšu naprosto upřímně, tehdy jsem měl pocit, že každýmu okolo sebe ubližuji tím, že vlastně vůbec jsem, a že vlastně jsem to já, kdo je tou hlavní příčinou všeho špatnýho, co se okolo děje. V tu dobu jsem měl pocit, že se nikoho na nic ptát nesmím, protože už takhle jsem na obtíž, a ještě bych někoho zatěžoval . Od mala jsem měl navíc naučený, že cokoliv, s čím jsem měl jako malý problém, se od otce dostalo odpovědi ve stylu „Prosím tě, ty tvoje problémky, ty prostě nikdy nemůžeš přinést něco pozitivního, přispět aspoň něčím hezkým. Ty prostě budeš každýho jen deptat svýma náladičkama.“ Pokud budete mít někdy dítě, máte ho, a nebo se vám ščitajasna zjeví jendoho dne na stole ještě s výrobním štítkem a zbytkem čapího peří, nikdy prosím podobné věty nepoužívejte. Z psychologického hlediska je tohle vlastně to snad nejhorší, co můžete někomi s depresemi říct. To, jak na vás deprese působí, respektive jak je zvládáte, je v dětství a v dospělosti samozřejmě velmi odlišné. Navíc i já sám jsem vlastně na to, co ony deprese jsou, přišel až někdy v šestnácti. Do té doby mi to připadalo spíš jako nějaký stav, nějaký průběh v mé palici, kdy to ale prostě absolutně nejsem já. Pokud se u vás ale objeví, vy ty projevy opravdu neděláte schválně, a věta o „blbých náladičkách“ je naprosto zcestná. Dalším bodem je to, že pokud se u někoho deprese objeví už před dospíváním, většinou bude mít nějaké problémy, a rozohdně nemusí jít jen o to, že Karel dal Pepině o dvě kytky víc, takže se na koupališti plavila na nafukovačce s ním. Ve větší míře jde spíš o zařazení do společnosti, o nějaký pocit naprostého vyloučení nebo velmi častou samotu. 

A tady budu mít takovou osobní prosbu. Pokud by za vámi někdy někdo přišel s tím, že chodí k psychologovi nebo s nečím podobným, prosím, zkuste se neurazit a vyvarovat věty „no jo, za psychologem si dojdeš a za mnou ne“. Nebo podobně. Dotyčný se vás v tom momentě nesnaží obejít nebo se vám vyhnout, ale opravdu je někdy mnohem snažší svěřit se někomu, koho (zase tolik) neznáte, ale víte, že mu můžete věřit. A právě tím, že je pro vás pocitově „neznámý, cizý“, je snažší se mu svěřit s něčím, s čím sami velmi bojujete. Mě se tohle stalo právě před těmi mými čtyřmi roky. Zpoza rohu jsem původně chtěl udělat jako SOČku (Středoškolská odb(p)orná činnost, taková malá seminárka, kteoru jsem na gymplu měli povinnou). Tehdy to pro mě pocitově znamenalo postavit se tak trochu „sám proti všem“, a nakonec jsem to už nedokázal dodělat a narychlo jsem načmáral auto. Sice mi už bylo semdnáct, ale nějak jsem si nedokázal představit, že bych s tím, co jsem vlastně předevšemi tajil dodnes, stál před třídou a profesory. U mě to samozřejmě ještě bylo umocněný pozicí vůči holkám, gynofobií, kdy jsem měl problém zvládat většího množství žen okolo sebe a taky tím, že by šlo částečně o kritiku školního systému. Nechtěl jsem to ale nechat jen tak utéct a chtěl jsem se pokusit to v mírně odlišné podobě dodělat na podzim (SOČky se prezentují na jaře). Byla to pro mě cesta, jak se z toho všeho dostat, a byl jsem na konci prázdnin u psychologa. O pár dní později jsem se o tom v jedné malinko vyhrocené chvilce zmínil a on zareagoval přesně takto. Možná to bude znít jako prkotina, ale tím, že jsem měl od mala pocit, že bych o tom měl mlčet a že svěřovat se komukoliv s něčím podobným je vlastně „otravování“, jsem se tehdy strašně bloknul a ono moje čtyřleté kolečko jsem si bohužel obešel znovu a zbytečně ztratil ony čtyři roky, které mi teď opravdu hodně chybí. 

Velkým problémem je také výskyt depresí. O těch, o jejich habaďurách a tom, co vám ve vaší palici můžou provést máme s Eddiem nachystaný další článek, takže jejich vliv zde trochu zkrátím. Říká se, že kdo deprese nezažil, je nikdy úplně nepochopí. A v podstatě je to pravda. Někdy od deseti let mám dystimii. Dystymie je občas označována jako chronická deprese, a vlastně v některých věcech je to podobné. Jednoduše řečeno jde o lehčí formu deprese. Jeden velký rozdíl tu ale je – zatímco deprese jsou intenzivní, ale trvají většinou kratší dobu, dystymie je méně intenzivní, ale stálá a většinou vás „mění“ natolik, že její projevy vnímají ostatní kolem vás jako součást vašeho charakteru. U mě se začala objevovat už někdy od deseti let. Vy si totiž zpočátku ani neuvědomujete, že je něco špatně, a připadá vám to jako normální stav. Navíc většinou se v deseti letech zabýváte spíš tím, jestli váš Bay-Blade má hustokrutopřísně ostré ostří nebo jestli máte kompletní kartičky Ocelářů z Pittsburghu. Postupem času si ale uvědomíte, že rozdíl mezi „špatnou náladou“, kterou mývají ostatní, a tou vaší, je poměrně markantní. Kromě takřka permanentní „deprese“ se dystymie projevuje také tím, že máte velmi často „nepříjemnou“ a podrážděnou náladu – ono vlastně takový vůbec nejste, ale jste spíše ovlivněný právě onou depresí. Navíc jste neustále unavený a bez energie.

Letos na jaře se mi potřetí povedlo, že se mi k dystimii začaly přidávat i ony klasické deprese. Ty umí být opravdu zákeřné a dokáží vás dovést až do bodu, když už ono pomyslné „světlo na konci tunel“ před sebou už prostě nevidíte. Teda, ono to světlo je taky občas zrádný, protože pokud jste v tunelu a to světlo vidíte, tak je tu taky možnost, že se na vás právě řítí tři spřažený Sergeje se stovkama tun uhlí. Sergej je takováta vobří, ruská, dekadentně rudá kráv… lokomotiva, co utáhla půlku Sibiře, v NDR jí přezdívali Bubny tajgy a na sto kilometrů sežere půlku rafinérie. Byť je samozřejmě zase pravda, že je mnohem vznešenější obtisknout své pozadí na čelo mohutného kusu pravé sovětské oceli, než na malinký motorák. Přecjenom, mít místo náhrobku obří lokomotivu, která nastartováním svých motorů vytváří tornáda na druhé straně zeměkoule, je docela drsňácký. Ono je to vlastně sakra drsňácký! Ty jo, vono mít na zahradě Serge… Prodávají se na Aukru lokomotivy?! 

On je to vlastně takový pomyslný papiňák. Jak by řekl správný vesnický řízek, „vono se to tak vole tamto“. Za pecí stojí pořádnej bachratej papiňák. Je začátek dubna, takže i podle lidové říkanky s pointou, honosně přezdívané pranostika, má plné právo tam být. Ono hrnco je již několikrát prasklé a má za sebou několik vaření, kdy to tam či onde ruplo. Vždycky se to ale nějak zapatlalo. Pak se ovšem několikrát vytvořilo pár opravdu velkých. That’s a lotta damage! But there’s nothing, what can not be repaired with the power of FlexTape! Ano, souhlasíme a zdravíme teleshoppingovou legendu Philla Swifta! I přes ty opravy, a samozřejmě díky oné americké kobercovce, to ještě nějak funguje. Ano Phille, je to „waterproof“ and „holds on tight“… just… just not enough… 

Jednoho dne se totiž přiřítí Fero vod vedle. Fero je dokonalej prototyp stereotypního řízka v teplákovce, takže dovalí jedničkovou Octávkou. Ano, má to v naftě, jedna-devítka. Vím, na co se chcete zeptat, takže nad tou druhou věcí ani nepřemýšlejte. Samozřejmě že to má vočipovaný! Fero je ale hlavně známý tím, že v ničem netroškaří. Opravdu v ničem. Příjde k papiňáku a s obrovskou ranou, podobné té, když mu při egonahánějícím předjíždění sousedovy Dacie bouchly saze ve výfuku, do něj narve onu pomyslnou poslední jitrnici. Soused to tehdy unesl, ba naopak z toho měl potěšení. Vzhledem k jeho ruskému původu měl za čelním sklem kameru a video s výbuchem sazí a zčernalou prdelí Ferova přibližovadla mu v každoměsíční „dash-cam crash compilajšn“ vyneslo desítky tisíc zhlédnutí na Juťub. Papiňák bohužel dopadnul hůř. Ty kousky u sebe neudržela ani ona vylepšená americká hypersuper kobercovka. 

Měl jsem napsaný tři týdny volna, takže do práce, kterou bych v té době už stejně moc nezvládal, jsem chodit nemusel. Den co den jsem byl unavenější a unavenější, takže jsem i přestal cvičit, což bývala taková moje věc, která mi vždy dokázala s depresemi pomoct. Když si odzvedáte svých pár tun, vyplaví se vám do těla všelijaký hormony a bonbóny. To určitě znáte, takový ten pocit „příjemné únavy“ a šťasnté palice. Pokud jsem zrovna měl deprese, často mi je to pomáhalo trochu rozptýlit. Většinu dní jsem trávil o samotě, akorát jsem se třeba jednou, dvakrát do týdne zastavil o víkendu za mamkou. Tehdy jsem se s depresemi, úzkostmi a vším okolo dostal do bodu, kdy už jsem to opravdu nedokázal zvládat. S depresemi to všechno vnímáte o dost jinak, a vzhledem k tomu, že jsem naprosto nevěděl, co bych mu do telefonu řekl, jsem na to šel v v pár lepších chvílích přes internet. Jako první jsem napsal jednomu psychoterapeutovi, kterého mi kdysi doporučila bývalá spolužačka. Jenže nikdo nereagoval, i když se to odeslalo i se zelenou faječkou. (Tohle byla akorát blbá náhoda, byl tou dobou zrovna pár týdnů pryč). To ve vás samozřejmě začne dost hlodat, ale po pár dnech jsem to zkusil ještě jednou. Ten ale neodpověděl nikdy. Teta, která o tom všem jako jedinná věděla, už nikdy, nikdy nenapsala. Což na vás v momentě, kdy jsem před ní nedokázal ani dodělat směnu a rozpadnul se jí před očima, působí v depresích jako naprosto jasný signál, že jste všem naprosto ukradený. 

Ke konci května už jsem upřímně řečeno měl několik nocí, který jsem si opravdu moc nevěděl rady. Většinou jsem nakonec v záchvatu nějakýho posledního vzdoru popadl v jedenáct večer kolo, dojel na poslední vlak a jel kus za město, abych se po cestě úplně dodělal a alespoň nějak usnul. V žádným případě jsem na sebevraždu nepomášlel, chtěl jsem to naopak všehno dohnat, ale začalo mě neskutečně stahovat to, jak dlouho už se v tom všem motám a hlavně ona strašná zákeřnost depresí. Takhle to možná nevyzní, ale v té době mi strašně pomohli dvě věci – můj nejlepší kamarád a tišnovský Švejk. Když jsem se tak nějak doplahočil do onoho posledního vlaku, několikrát po sobě jsem měl štěstí na stejnýho průvodčího. On byl už od pohledu druhej Švejk (myšleno v tom nejlepším slova smyslu). Tím, že poslední S3ka na Tišnov (no jo, šotouš, no) už není zrovna populární spoj a kolikrát se jezdí po tmě, si se mnou začal většinou povídat. A to je právě to, co vy v depresích potřebujete. Neztratit kontakt s okolím, mít někoho, kdo o vás stojí. A je jedno, že jsem řešili to, že v Kuřimi překopali při rekonstrukci zabezpečovací zařízení, je to na prd, staví se to dálkově z Přerova a už to není vončo. Při depresích mýváte strašně často pocit, že jste méněcenná součást společnosti, a pokud si s vámi začne někdo takhle sám od sebe povídat, působi to na vás jako skvělý protiklad. Takhle to možná vyzní malinko zvláštně, ale z vašeho pohledu vám ten druhý tímhle vlastně dává najevo, že vás bere jako rovnocenného, jako někoho, s kým se prostě baví. A tím, že jsem do toho letošní jaro začal padat tak trochu proti své vůli, mi to vlastně v ty noci pokaždé strašně pomohlo. 

Druhou, obrovskou podporou byl můj nejlepší kamarád. I když o ničem z toho nevědel, neskutečně mi pomáhalo, že jsme byli v kontaktu. Ono je vlastně jedno, jestli vám příjde fotka žárovky do blinkru zapadlé do naprostých útrob pizařskýho autíčka nebo cokoliv jinýho. Pro vás je to v depresích rovnocenný kontakt, který vám vlastně říká jednoduchou rovnici. I jenom tím, že vám sám napíše a pokaždé odpoví, vám dává najevo, že mu stojíte byť za těch pár vteřin. A přesně tohle je to, co dotyčný potřebuje. Samozřejmě jsem k tomu měl mamku.I když je strašně super, starostlivá a určitě by mi hned pomohla, jak by nejlíp dokázala, nedokázal jsem se jí o ničem z toho zmínit. Z mýho pohledu to ale vlastně znamenalo jí říct, že posledních dvacet let je z velký míry poněkud jinak, než naoko vypadá, s čím jsem samozřejmě válčil i v těch lepších chvílích, takže v oné době to pro mě bylo něco nemyslytelného.

Při zhoršujících se depresích potřebujete cítít podporu, klidně jen jedinného člověka, ale někoho, kdo za vámi bude stát. A přesně tahle podpora je to, čím dotyčnému nejvíce pomůžete vlastně možná i nejvíce a a od čeho se může odrazit. Prosím, pokud víte, že jste jedinný člověk, který o problémech někoho jiného ví nebo se vám svěřil, že už se o dobrovolný odchod ze světa pokusil, pokud se třeba delší dobu nevidíte, zkuste s ním udržet kontakt. Když mu třeba napíšete jen „ahoj, jak se máš“, a nebo klidně jen pošlete fotku nějakého vaše humorného nedopatření z práce. A tím spíš, pokud se vám rozpadne před očima a není už ani schopný dodělat směnu. Deprese umí být bohužel velmi, velmi zákeřné a to, co během dne může vypadat ještě celkem v pohodě, se může během pár hodin opravdu velmi zhoršit.

A co dělat, pokud by jste se dostali do situace, kdy by jste se ocitli vedle osoby, která například sedí na římse či zábradlí mostu. V prvé řadě na nic nečekejte a zavolejte záchranné složky. Chlapi a ženský od hasičů (<3) i ze záchranky jsou opravdu lidi na svém místě a umí si s podobnými situacemi poradit. Operátorky na dispečinku vám navíc poradí, jak je nejlepší se v dané situaci zachovat. Pokud by jste ale náhodou neměli mobil, nebyl na to čas nebo možnosti, existuje několik základních rad, kterými v žádném případě nic nezkazíte. Ba právě naopak. 

Jako první se pokuste s dotyčnám navázat kontakt. Pokuste se ale nebrat celou záležitost jako nějaký akční film či adrenalinovou záležitost a zbytečně ji dramatizovat. Nejspíš to právě bude spousta strestu, ale pokuste se co nejvíce zůstat v klidu a pokusit se s dotyčným držet stálou konverzaci. Snad nemusím ani zmiňovat, že reakce s popcornem a povzbuzováním je možná tak supr v béčkové americké komedii, nikdy ji ale prosím neopakujte. On by si i onen scénarista za tohle zasloužil jeden či dva výchovný. Existuje sice metoda, kdy dotyčného k činu naopak povzbuzujete, aby jste dosáhli odvrácení, tohle je však postup, který náleží pouze ostříleným a zkušeným psychologům, kteří dokáží přesně odhadnout situaci. Sami to prosím nikdy nezkoušejte. Samozřejmě to tak může být, může vám to přijít jinak a pohledem „out of the box“ to tak skutečně může být, ale dotyčnému strašně pomůžete tím, že se do něj pokusíte vcítit. Dotyčný před sebou v ten moment nevidí onu pomyslnou cestu, a je nejlepší, pokud dokážete přijít s nějakým konkrétním bodem, konkrétním řešením alespoň jednoho problému. 

Většinou hledáte nějaký způsob, jak se vymanit ze samoty a trochu se začlenit do společnosti. Před těmi sedmi lety jsem vlastně nikoho ve svém okolí moc neměl a před mamkou jsem to všechno tajil. Tak nějak jsem ale hledal alespoň nějakou cestu, jak zapadnout alespoň trochu ve třídě. Když se čtyři roky moc neučíte, je pak přecjenom trochu potíž to dohnat a pár měsíců to zabere. Když už jsem se s tím ale dělal, začal jsem to chystat i ostatním ve třídě na společnou skupinu v říši Marka Zuckerberga. Sice se pak občas objevily poněkud ironické situace, kdy jsem měl třeba všechno poctivě napsaný, ale z testu nakonec dostal něco příšernýho, protože jsem se den předtím zrovna pral s depresí, a nebo jsem na test seděl vedle holky, což byl vždycinky skrz tu mojí gynofobii tak trošku průšvih, ale to už bylo tak trochu vedlejší. Nepomáhalo mi ani tak to, že mi to třeba někdo lajknul (byť i to samozřejmě potěší), spíš to, když jsem viděl, že to opravdu někdo jiný má na lavici a učí se z toho. Tím, jak jsem pořád zápasil (a dodnes zápasím) se sou pozicí ve společnosti, to pro mě vlastně znamenalo, že dotyčný to bere jako použitelný „materiál“. Čím vám vlastně svým způsobem dává najevo, že vám tím pádem důvěřuje a použije to, i když je to od vás. A vlastně přesně stejně to funguje i v ostatních ohledech. Spíš než to, co vám někdo řekne, na vás lépe působí něco reálného nebo pomoc s konkrétní věcí.

Pokud se snažíte pomoci člověku, který už je na pokraji, nejúčinnější je pomoc s konkrétním problémem. Pokud se nedokáže rozhoupat například k tomu, aby se setkal s psychologem, pomozte mu a nabídněte mu, že jej k němu objednáte. Pokud bude souhlasit, jste na dobré cestě. Pokud je jeho největší zátěží to, že ztratil práci, pokuste se mu pomoci s vyhledáním nové. Pomocí s konkrétním problémem, s konkrétní Achillovou patou dotyčnému pomůžete rozšířit jeho často zúžené vnímání problému bez východiska mnohem více, než třeba větou „No, jo však ono to nějak půjde, ty si nějak poradíš.“

Rodinné zázemí hraje samozřejmě velikou roli, nutně ale nemusí znamenat, že se nic podobného stát nemůže. Nemusí. Možná máte pocit, že ve vaší rodině se nic podobného stát nemůže, protože neřešíte žádné zásadní problémy a svým dětem věnujete maximum pozornosti. V žádném, opravdu žádném případě bych vám to nikdy nepřál, potíž je v tom, že dobrovolný odchod ze světa se může týkat prakticky každého. Moje mamka je opravdu strašně super, ale náš vztah byl vždycky trochu vzdálený a já navíc měl pocit, že kdybych se jí s čýmkoliv z těch svých velkých potíží svěřil, strašně bych jí tím otravoval. Takže vlastně to, co jsem se naučil od otce.

Na první pohled to možná vyzní zvláštně a nejspíš se s tím budete trochu ptát, ale pokud máte nějaké pochybnosti, zkuste se na ně dotyčného zeptat. Ideálně někde bokem, o samotě a v klidu. V nejideálnějším případě ji zkuste zformulovat ve stylu „A nemyslíš to doufám tak, že by jsi to chtěl celé ukončit?“(…) „No, ty jo, to by mi asi taky nebylo úplně nejlíp. Dívej, zkusíme se na to vrhnout společně.“ Pokud by na něco podobného dotyčný opravdu pomýšlel, můžete být klidně první, kdo se jej na to zeptá, a vlastně tím v něm vyvoláte určité pocity toho, že mu konečně alespoň někdo trochu rozumí, že jej alespoň trochu chápe a stojí o něj.

Záměrem článku i celého projeku, a v koutě duše doufám, že alespoň trochu vyšel, bylo popsat co nejvíce signálů, podle kterých se dají deprese nebo sebevražedné úmysly odhalit. Ano, občas se najde nějaký znuděný teenager, který se videem o tom, jak se o „to“ pokusí, snaží zoufale nahnat srdíčka na Instáči. O kus vedle ale do téhle spirály může někdo opravdu padat, klidně bez sebemenšího povšimnutí okolí. U mě si jich takřka nikdy nikdo moc nevšimnul a naopak jsem za ně dostával poznámky v momentě, kdy jsem neskutečně potřeboval pomoc, a pro mě v tomhle ohledu strašně důležitý člověk se na mě bodnul v momentě, kdy jsem jeho pomoc potřeboval nejvíc. Strašně bych si alespoň přál, abych třeba tímto článkem dostal ony signály a to, jak na vás určité situace v kritické době působí, alespoň třeba k pár lidem. Opravdu bych si nepřál, aby někdo takový byl, ale kdyby to náhodou pomohlo jednou někomu pomoci a třeba i pomoci někoho zachránit, bylo by to pro mě naprosto úžasný. 

Nedávno jsem v jednom komentáři pod Facebookovým videem četl o tom, že „pud sebezáchovy vám to nedovolí udělat“. To bohužel není pravda! Deprese dokáží být opravdu velmi, velmi nebezpečné, a pokud se k tomu přidá vyčlenění ze společnosti, celoživotní neúspěch nebo něco podobného, opravdu se z toho relativně snadno může stát vír, který vás dokáže bez milosti stáhnout. A ani nemusí jít o neúspěch, život si bohužel vzaly i desítky úspěšných lidí, kteří dokázala přijít se skvělými věcmi nebo vyprodat obří stadiony. Mnou několikrát zmiňovaný Chester Bennigton je toho bohužel smutným důkazem. 

Od mala mě docela mrzelo, že společnost často funguje ve stylu jednoho refrénu od Three Days Grace: Crazy the things that can turn a blind eye – Out on the street, all the people walk by – Nobody cares who gets pushed aside – As long as it’s not gonna fuck with their own lives. Možná si řeknete, vždyť má rodinu nebo kamarády. Jednak nemusí, a nebo je může mít, ale snaží se to před nimi skrýt. Možná si řeknete, proč já, vždyť to může udělat kdokoliv jinej. Proč bych měl třídit, když támhle soused pálí petky v kotli. Protože můžete být lepší! Čert vem pár petek, ale v tomhle případě opravdu stačí málo, a můžete někomu opravdu zachránit život. Prosím, koukejte víc kolem sebe. Někdy i malinký milý gesto může někomu jinému zlepšit den. A nebo dokonce život. Mě ho vlastně zachránila naoko pitomá věta o sundání sběračů na trolejbuse. Možná zní strašně obyčejně, jako pár slov, pro mě to tehdy znamenalo víc jak cokoliv jiného. Ono někdy to, co vypadá jako naprosto bezvýznamná věc, může pro jiného znamenat strašně moc, a někdy ty na první pohled nejobyčejnější věci můžou změnit víc, než vyzbrojená armáda, brašny plné bankovek nebo ultračupr telefon s 30,41 megapixely. Jestli to náhodou někdo dočetl až sem, moc vám děkuju. 

A budu mít malou prosbu. Prosím, jestli vás napadá někdo z vašeho okolí, na koho sedí víc popisovaných „signálů“ zaráz, zkuste za ním prosím zajít. Ona vlastně i ta sloka z úvodu má ještě jeden verš. 🙂