Gynofobie

V jedné podzemní noře poblíž Brna bydlel jeden hobit. Na hobití poměry byl výškově strašně přerostlý a jedním z jeho specifik bylo, že na jakoukoliv otázku spojenou s holkou odpovídal pouze krátkým „ach jo“. Mohli jste předem říci, co takový hobit na onu otázku odpoví, a ani jste se nemuseli namáhat a ptát se ho. Holky žily v okolí Kopce od nepaměti a náš poněkud přerostlý hobit s nimi měl veliké trápení. Celou plochu okolo sebe měl rozdělenou do dvou oblastí – bezpečný Lothlórien a nebezpečný Temný Hvozd. Jakmile strážní věže Minas Oculus a Minas Bulvus spatřili v Temném Hvozdu skřet.. ženskou, ozvalo se varovné troubení rohanských rohů. A když už se mezi nimi ocitl, kolikrát nevydržel mezi nimi i jen stát a jako Glum zmizel do své temné skalní chýše. 

Klaustrofobie, agorafobie nebo chorobný strach například z myší jsou asi celkem běžné a nikoho nejspíš nepřekvapí. Támhle Oldřich Chlum z Vopršálkova má fobii z myší už od mala, kdy mu dvě vlezli jako malému do postýlky a pod záminkou hledání produktu pro několik 5D televizních pořadů mu chtěl… fajn, slibuju, že tu knížku dostanu z hlavy. Pokud se Franta ocitne v místnosti, kde se to jimi jen hemží, nebude to pro něj úplně nejpříjemnější chvíle. Tak nějak ale existuje i jistá prekérnost, pojmenovaná jako gynofobie. S ní je to naprosto stejné, jako ona fóbie z myší, jen se to týká.. no, ehm, ženských. Absolutně to nesouvisí se vzhledem, věkem, národností, barvou pleti ani názorem dotyčné na horšící se hospodářskou situaci Konga, tamní hyperinflaci a Van-Schraitoflův systém oceňování problematických finančních trhů. Nezáleží na tom, jestli jste na finále soutěže Miss Bolechowo 2018, nebo na sletu čarodejnic v Bakově nad Jizerou. Byť teda ten druhý případ má drobnou výhodu v možnosti odletět vodtamtaď na koštěti. I když už sice v letovém parku převažují košťata plnící emisní normu Euro 5, pořád se najde pár srdcařek, které obětavě provozují letité stroje na dřevoplyn, úředníkům evropského parlamentu a Babišově řepce navzdory. 

Tenhle konkrétní odstavec píšu v rychlíku z Kolína do Rumburku. Ze začátku byl vlak poměrně prázdný a největší prostor zaujímalo několik obřích nálepek na čele, které celému světu s velkolepostí koncertu Dana Nekonečného oznamují, že onen motorák se kromě čísla 854 034-6 hrdě honosí přezdívkou Karel. V Mladé Boleslavi vždy přistupuje spousta lidí a najednou sedí naproti a vedle mě tři slečny. Zatímco před tím jsem byl v klidu, teď by ho ve mě nenašel ani radiolokátor amerického letectva. Vzhledem k sardinkoidní povaze obsazenosti lokálu nebyla možnost si přesednout, takže jsem skoro hodinu předstíral spánek a v duchu odpočítával zastávky do České Lípy. Ani v nejmenším to nesouviselo se vzhledem, jako že bych se před nimi radši schovával. Na to jsou kontroly z finančního úřadu. Obě tři slečny by asi většina lidí označila jako, ehm… strašně roztomilý holky. Ani s jejich konverzací, tu stejně přes sluchátka neslyšíte. 

Fóbie se dá popsat jako chorobný strach z určitých situací, objektů nebo živočichů, který u postižené osoby v momentě setkání vyvolává různě silné stavy úzkosti, nevolnosti, v krajních případech až záchvaty paniky. Dotyčný si iracionalitu onoho strachu uvědomuje, ale nedokáže s ním nic moc dělat. To, co spousta lidí nazývá fóbií, je často jen strach nebo obava. Strach je naprosto přirozený a jde v podstatě o docela čupr věc, která vás podvědomě chrání před možným nebezpečím. Asi jako každý druhý jsem se jako malý bál po tmě v lese, ale když jsem se v tomto neprobádaném kusu povrchu planety mezi Chřibskou a Rybništěm objevoval víc a víc, postupně se ona hranice posunula a poslední roky se klidně vyspím pod širákem vedle nory jezevce. No, teda to, že je nora obydlená, jsem zjistil poněkud náhle ve dvě ráno, kdy se pan domácí s patřičným bručením vydal zjistit, kdo mu to zabírá jeho předzahrádku. Ano, nesl to poměrně nelibě a k nějaké vzájemné domluvě nepřispělo ani to, že jsme spolu začali řešit politiku. Sorry jako, ale jeho názory na řešení rozpočtového schodku nebo sociální dávky… Bolsonaro byl proti němu anděl. 

U mě z toho vlastně byl pokaždé takový trochu zamotaný hafovelký klubík. To je jak klubíčko, ale je to starší a uhrovatý. Prostě klubíčko, když je z něj náctiletej puboš. U mě vlastně problém nezačal třeba stresovým prostředím. Ona fóbie nezačne až jako reakce na stres, ale je spíš jeho příčinou. Když jsem skrz něco s hasičinou uklízel ze silnice rozstříkaný vnitřnosti a stál v kaluži krve, bylo to v pohodě. Obecně s podobnými věcmi nemám problém a z ničeho, jako je krev, temný les, půlnoční sídliště v Litvínově nebo jízda francouzským autem strach nemám. No, dobře, buďme upřímní, z toho posledního ano. Naproti tomu ale stačí, aby se někde zjevila ženská, a… no a je vymalováno. Stres samotný je ve své podstatě docela čupr věc, která vás vlastně, pokud je správně dávkovaný, spíš trochu nabudí. No, zas teda ne jako Samy Naceri ve filmu Taxi Taxi, spíš… no, spíš jak cokoliv ruskýho – udělate spoustu práce a rychlá rozhodnutí, ale jste pak jak nenažraní. Kdokoliv, kdo někdy provozoval třeba Zil 131, ideálně jako vrtnou soupravu, by o tomhle mohl napsat román. Případný majitel Mazu 537 právě protočil oči v sloup a škrábnul sebou o zem. Potíží pro mě byla vlastně přítomnost holek. A je vlastně úplně jedno kde, stačí klidně i pokladna v obchodě. Jakkoliv je to docela jednoduchá činnost a systém samotný připomíná modrou smrt (ano, jeden nejmenovaný obchodní řetezec opravdu ještě před pár měsíci fungoval na systému z roku 1995), trvalo mi asi tři měsíce, než jsem byl schopný nemít kasu v mínusu. Ne proto, že bych s tím neuměl… ono vlastně se to dalo docela snadno „hacknout“ a dodnes nezapomenu na pohled pána, když mu na účtence místo chleba a rohlíků vyjelo namarkované netopýří ucho a ještěrčí ocásek. Když ono ale tak nějak máte jednu řadu ženských před sebou, druhou hned za sebou.. no.. no a bum, no. Moje peněženka je dodnes vděčná, že jsem se tam ocitnul tak jednou do týdne. 

Samotná fyzická rovina se u sociálních fóbií projevuje většinou červenáním, třesem rukou, napětím svalů, při težších formách to s vámi doslova švihne. U mě to postupně začne hroznou nervozitou, příčně pruhovaná svalovina v hrudním koši se postupně rozbuší víc a víc, a čím déle mezi nima holkama jsem, a čím jich je více, tím víc a víc se začínám propadat do úzkostí (ne těch, že je vám ouzko, ale těch opravdických, spojených obvykle s depresemi). No a s tím se samozřejmě začnu přikrádat i deprese. Největší problém jsem vždy měl se skupinou holek okolo sebe, takže třeba koncert, klidně i v menším klubu, je pro mě docela pasé. A je jedno, jestli by to bylo nějaký umca-umca-bumcaca, a nebo Márdi z Vypsané Fixy, které ho by se jeho Šúrka Mikrofon ptal, že „má impedanci jeden Óhm, kdo to ví, co to je, já to nevím, tyvole!“ Impedance je prosím pěkne fyzikální veličina, popisující zdánlivý odpor součástky a fázový posuv napětí proti proudu při průchodu harmonického střídavého elektrického proudu dané frekvence, ty vole! Děkujeme tetičce Wikipedii. „Já ho asi probiju!“ „Au!“ I když se občas zvenclo i to, posledních několik let ještě jakž takže zvládám jednu holku ve své přítomnosti, byť i to mi tak trochu „rozhodí sandál“. Čím víc jich ale okolo je, tím je to horší. A pokud je to jeden otevřený prostor bez jakýchkoliv reálných překážek, je to v kélu. 

Rozdělení sociálních fóbií je samozřejmé široké. Nejslabším stupněm je tzv. sociální úzkost. To se různě silně projevuje u přibližně třetiny populace a jsou to obvykle sitauce, kdy má dotyčný problém například při přednášení před třídou či vetší skupinou lidí. Většina lidí si asi teď představí nějakou drobnější, tichou slečnu, onu pomyslnou šedou myšku, jak s rozechvělým hlasem přednáší referát před třídou. Dokud je to pouze tréma, bušení srdce nebo zvýšenou nervozitu, jde o pojem, kterému se říká sociální stud. V tom momentě se to ještě dá, sice je pro vás třeba přednášení před třídou ne úplně nejoblíbenější činnost. Pokud se to ale vytupňuje do podoby, kdy už tam nejste schopni vydržet, jde o opravdovou fóbii. Problémem fóbie bývá kolikrát to, že se projevy projeví pro jevy fóbie i v momentě, kdy na onu kakrholtinu myslíte nebo se o tom mluví. Já jsem takhle začal mít obrovský problém s tím, pokud jsem měl nějaké holce napsat. Ono tak nějak kolem sebe občas zaslechnete větu ve stylu „ježiš, on mi zase píše, to je tak otravný“. Což, pokud máte pocit, že by jste mezi holky neměli chodit, automaticky vyústí v to, že získáte pocit, že napsat jakékoliv holce, byť jenom otázku na to, na co se píše další den test, je něco ne zrovna vhodnýho. A vzhledem k mé fóbie byl jen krůček od toho, aby se to přeneslo i na tohle. Když jsem například kreslil třídní tablo, nebyl největší problém s tím jej dodělat, ale s tím, kdy jsem potřeboval zhruba v půlce práce rozposlat holkám ze třídy skicy postav ke schválení. I když jsem to měl nachystaný, rozložil jsem si to do nějakých pěti dnů, abych to nějak zvládnul. Pokud mám akorát odpovědět, je to taky trošku potíž, ale jen se mi u toho třeba mírně rozklepou ruce.. Ale pokud bych jí měl napsat, vylítnu jak listové péro z Tatrováckého podvozku. 

Sociální fóbie jsou trochu problematický v tom, že se můžou rozšoupnout i na některé prvky komunikace. Úplně stejný problém vlastně řeším i v momentě, kdy bych měl nějaké holce či paní zavolat nebo jí zvednout telefon. „Um carára carára, um cac…“ „kruci, kdo zase volá – á, pan Kočvara“ Rychlé ťuknutí na zelený čtverec (já se těch mobilních Windowsů prostě nevzdám!) a následuje věta „Ááá, dobrý dne, pane Kočvara, tak co kdo zase proved?“. Naproti tomu, když se na mém čtveratém telefonu objevil například jako volající „managerka“, nejsem prostě bytostně schopný jej zvednout a kdyby mi v ten moment někdo udělal EKG, tak mě berou rovnou na JIPku. 

Fóbie není stud. Já vlastně jako takhle stydlivý vlastně ani moc nejsem. Teda, pokud není v okolí nějaká holka. Když jsem třeba potřeboval skrz psaní nějakého článku fotku jistého autobusu, co měl za chvíli vyletět vysokou pecí (no, dobře, je to Iveco, tak v tomto případě spíš skrz kontejner na plasty), mermomocí jsem si umanul, že tu fotku vyfotím uprostřed dálníčního tunelu. No, a když se potřebná rachotina objevila na ideálním kurzu, tradá si odchytit řidiče. I když to byl naprostý neznámý člověk, stačilo přijít s velmi obvyklou větou „Dobrý den, kdybych měl v batůžku dvě Plzně, myslíte, že by jste mi při zátahu do garáží projel Pisáreckým tunelem?“ Vyřízeno, domluveno. Pokud bych ale dostal za úkol zavolat paní Kadrnožokvé, jsem v koncích. Pokud jde o úplně neznámou holku, dokáže mi to kolikrát rozhodit sandál i v momentě, kdy je tam jedinná. Byl jem dva měsíce zpátky fotit jednu opravdu nádhernou Tatru 148 z jedné jednotky dobrovolných hasičů na jihu Čech. Chlapi z jednotky byli neskutečně super, vlastně to pojali pomalu jako akční bojovku a místo jednoho auta se najednou tůrovala celá hasičárna. Co čert nechtěl, měli s sebou i jednu slečnu, a i to stačilo, aby se mi to vymklo z rukou. 

LIVE News on CornTV: Náš investigativní žurnalista se vám hlásí z Brna, s aktuálním pohledem do palice autora, jenžto právě něco řeší se slečnou Kropáčkovic.

Sociální fóbie většinou vznikají rozšoupnutým ostychem v pubertě, hromaděním neustálých neúspěchů, kvůli kterým se začnete konkrétním situacím vyhýbat, případně (což naštěstí není můj případ) jde o nějaké prožité trauma – úraz, úmrtí, šikana nebo v horším případě znásilnění či něco podobného. A nebo se vám „to“ vybuduju spíše postupně. Vlastně od mala. Když vyrůstáte, nějvětší vliv na vás má chování ostatních členů rodiny, které většinou automaticky přebíráte a naučíte se, co se považuje za špatné a co za dobré. Samozřejmě to má spoustu ale. Pokud se celý den jen válíte a občas něco vožužlete, nikdo moc nadšený nebude. Tedy, pokud nejste pes. V tom případě slavíte obrovský úspěch a jste miláčkem celého příbuzenstva. Potíž je v tom, že automaticky přebíráte ze svého okolí to, co vidíte, a v mém případě se publikace „Gynofobie stokrát jinak a DVD jako bonus“ začala psát už tehdy.

V úplně nejpodstatovatější podstatě podstaty oné nejpodstatovatější podstaty je to vlastně fóbie z toho, že udělám něco, co si nějaká slečna, paní nebo jednorožec přebere jako nějaký zájem o ní či symaptie. Tím, že mi to od mala připadalo jako něco v mém případě strašně špatného, něco, co bych si v žádným případě neměl dovolit, je to vlastně ono pomyslné jádro pudla. A je jedno, jestli šlo o to, že o ní zavadím pohledem, napíšu ji nebo se z ní budu pokoušet bavit. Tím, že jsem vyrostl v tom, že pokud by zjistila, že je mi sympatická nebo z ní rovnou šílím, začala by se mě hrozně bát, byla potíž na světě. V tom i tamtom. I ve všech dimenzích. Jak vlastně vypadá jednorožec ve 4D?!

Moje základka byla stručně řečeno komplikovaná. Do školky jsem chodil jen pár dní (a navíc nezůstával Po-O), takže to byl v podstatě můj první kontakt s okolím. Zatímco ostatní se znali ze školek či ze sousedství, moje v té době trošku baculatá maličkost se tam ocitla osiřelá jako parkoviště P+R na kraji Prahy. Pokud nevíte, jak navázat jakýkoliv kontakt, zkoušíte to spíše metodou pokus a omyl. Ten ale nikdy moc nefungoval, a první rok byl mým největším kamárádem štrůdl na svačinu v poslední lavici. Nakonec jsem se začal zaplítat do spousty průšvihů, některý jsem opravdu provedl, ale do spousty jsem se připletl, aniž bych o to úplně stál. Zatímco s klukama jsme se opravdu někdy porvali a aspoň trochu to mělo reálný základ a tak třetinu věcí jsem opravdu provedl , u holek to bylo až na jednu výjimku vždycky smyšlený. Když jsem jedinkrát v životě řekl holce, že ji to sluší, o chvíli později jsem seděl v ředitelně za to, že jsem ji měl několikrát kopnout. Čímž přichází onen rozpor – neustále okole sebe vidíte, jak se třeba otec chová k mamce a prochází mu to, vy naopak máte průšvih z toho, co okolo sebe slyšíte, že je k holce milé. Což když si tak nějak složíte dohromady a vyjde vám, že zatímco támhle nějaký ožrala v trolejbuse může své manželce všemožně nadávat a ona s ním zůstává, vy naštvete holku tím, že jí řeknete, že jí to sluší. Postupně jsem si vybudoval pocit, že bych vlastně mezi holkama radši ani neměl bývat, protože mezi ne evidentně nepatřím a je se mnou nejspíš něco špatně. Jednu velkou výhodu to má. Řečí internetových hlášek, „He had a MeToo, before MeToo was even a thing.“

V páté třídě jsem byl ještě párkrát venku s „Apolenkou, kamarádkou, co všechno ví, to byla moje víla školních dní“. Přesně tak, děkujeme Peťovi Kotvaldů za kulturní vložku a zdravíme holky z jeho školky. I když to skončilo letmou pusou, už tehdy jsem měl pocit, že dělám něco strašně špatnýho a měl bych toho nechat. Ne, bohužel opravdu nevím, kde má svou žákovskou. V rytmu diska jsem řekl jenom čau, čau, čau, no a pak opravdu začla další dívčí show. Přechod na gympl byl samozřejmě, jak už je u mě dobrým, zvykem, o oohýbání červí díry. Nikoho jsem neznal, všechno se začalo kazit víc a víc, býval jsem víc a víc sám a začalo mi být všechno už tak nějak jedno. Přibývaly deprese a nakonec se z toho stal obrovský vý..kruci, je tam „ý“ nebo „í“?..vír!. Tím bych teda nechtěl Bubo Bubovi brát vítr z plachet, pařáty má silné, ale s tímhle vírem by prohrál i on. Tehdy jsem byl už naprosto zabetonovaný v tom, že jsem celému světu neskutečně na obtíž, můžu za všechno špatné, co se na světě děje a že každému kolem sebe ubližuju vlastně i jen tím, že se poblíž něj objevím. K tomu se přidalo i to, že jsem měl od mala pocit, že mezi holky opravdu, ale opravdu nesmím, k dystimii se přidaly „klasické“ deprese, neustálá samota, otcův výsměch, hledání každé chyby a noční „výlevy“ a já skončil v šílených úzkostech a s pocitem, že pokud zmizím ze světa, všem se uleví. Z onoho dne mám naprosté okno, takže nevím, co se tam tehdy seběhlo, ale nevyšlo to nejspíš obrovskou shodou náhod. Obrovským štěstím bylo, že jsem tehdy po cestě zpátky vystupoval kolem jednoho božího trolejbusáka, se kterým jsem se předtím malinko znal a on se pro mě postupně stal takovou obří protiváhou, která mě z toho začala pomalinku vytahovat. Deprese, úzkosti ani to, co si o sobě myslíte samozřejmě nezmizí jen tak ze dne na den, takže to samozřejmě ještě pár měsíců trvalo, ale postupně se to celé začalo trochu lepšit a druhý pololetí už jsem se alespoň zbavil čtverek. Samozřejmě jsem bývával spíš bokem, míval problém vydržet mezi skupinou holek a pořád se motal, ale postupně jsem se začal s klukama bavit. Pomalu se to začalo otáčet a i když jsem prázdniny strávil spíš o samotě, začalo se mi dařit to alespoň trochu přetočit.

Ono, s pohledu gynofobie je vlastně chození do školy mnohdy docela na pytel. Teda ono je občas na pytel samo o sobě, ale takhle je to ještě trochu pytlovatatovatější. Ze začátku se mi gynofobie projevovala až v momentě, kdy jsem se ocitnul mezi skupinou tak deseti a více holek. Ve škole se tomu ale několik hodin denně nemáte moc možností vyhnout, a pokud nějaký učitel příjde s ultrageniálním nápadem posadit vás do lavice s holkou, máte hned sto chutí z něj stvořit základ pro pokrm čínské kuchyně. V té době byl takovým mým jedinným opravdovým kamarádem jen onen čuprovej trolejbusák, a zatímco s klukama ve třídě jsem se žačínali pomalu bavit, holku jsem ve svém životě kromě mamky žádnou neměl. Tehdy jsem byl už asi čtvrtej rok šíleně zamilovanej do jedné holky ze třídy, a i když byla už v té době delší dobu šťastně zadaná, přecjenom si přejete mít třeba alespoň jednu kamarádku. Potíž je v tom, že když prožijete čtyři roky absolutně o samotě, hlavně v pubertě to kolem vás všechno proletí a v šestnácti se všechno bere trochu jinak, než ve dvanácti. Takže zatímco já to bral tak, že se sní jen bavím, všichni okolo a samozřejmě i ona to viděli jinak. Navíc jsem to před ní určitě nedokázal skrýt a nejspíš na ni koukal jak můj domácí jednorožec na kohokoliv, kdo jde okolo něj s jídlem. Což samozřejmě byla komplet moje vina, ale tehdy jsem se na tom strašně bloknul. Tím, že jsem měl od mala v podvědomí pocit, že jsem strašná zrůda a tyhle věci prostě nejsou pro mě, mi to přišlo, že jsem ji tím musel strašně otravovat a bloknul jsem se na tom úplně. To samozřejmě ani v nejmenším nebyla její vina, ale mě to tak trochu začalo rozšoupávat gynofobii ze skupiny i na třeba jednu, dvě holky v okolí.

Pocitová velikost autora při potkání se skřet.. ehm, osobou opačného pohlaví.

Po prázdninách se to pak ale začalo zvencávat ještě víc a víc. Ve třídě na gymplu jsme měli jednu holku, o které měl strašně často někdo poznámky, že není moc hezká. Občas někde zaslechnete, že by nějaké holce přišlo strašně milý, kdyby jen tak dostala kytku. Sám mám k a já si tehdy řekl, že ji zkusím udělat radost. Když tu kytku našla, letělo to okamžitě do koše. Neberete to, nebo alespoň já to nebral, že by jste byli nějak dotčení, spíš vás to mrzí, ale hlavně vám to příjde jako věc, o které jste si myslel, že se vždycky bere jako hezký gesto, kterým uděláte někomu radost. Ve výsledku mě to ale ještě víc zabetonovalo v tom, že bych na podobné věci opravdu neměl ani pomýšlet, protože „ublížím“ holce i tím, čím by ji kdokoliv jiný udělal radost. Nebudu popírat, že třeba do tanečních už jsem pak skoro ani nechodil. Ne proto, že bych tam nechtěl být, jenže v prvé řadě tam stojíte s pocitem, že by jste kteroukoliv holku jakýmkoliv oslovením strašně obtěžoval, že by jste tam vlastně ani neměl být. A v momentě, kdy tam prvních pár lekcí zůstanete většinou jako lichej, to už prostě berete jako fakt. Navíc deprese jakékoliv podobné pocity ještě více umocňují. On už to byl i tak docela „porod“, protože máte v jedné místnosti asi šedesát holek, od jedné z nich máte být pár centimetrů, a v ten moment je to vlastně k nevydržení. 

Ona fóbie, nebo obecně jakákoliv sociální fóbie, nikterak nesouvisí se vzhledem. To, že vylítáváte z kůže nedokážete sami moc ovlivnit, ale nikterak na to nemá vliv oblečení, a v případě mé gynofobie samozřejmě ani vzhled. Na gymplu jsme mívali takovou ultrasuprčupr věc, spočívající v tom, že si třídy krom maturantů, kteří v té době prolévali sva hrdla zlatavým mokem (v lepším případě z nedaleké obce Polička, v horším případě Kancem, Poutníkem nebo podobnou příšerností (Franto, promiň, ale Kanec je fakt strašnej 3:)), měli nachystat nějaké taneční kreace a po vzoru Dana Nekonečného je s předstíraným upřímným nadšením předvést světu. Tehdy, na jaře 2015, jsem se začal zase zamotávat a k dystimii se mi opět připojili klasické deprese, takže jsem gynofobii třeba při sezení ve třídě zvládal o to hůř. Na oněch nevohoblovaných parketách jsem byl nějakým zázrakem, snad s pomocí jakéhosi prapodivného pnutí antihmoty v galaxii Andromeda a vzájemné konstelace planet v tanečním páru s holkou, ze které jsem tehdy byl nějaký ten pátek, čtvrtek a možná i úterý strašně paf. A ta vás tak nějak už z logiky věci nikterak neodpuzuje, ba vám připadá nádherná. U fóbie na tomhle nezáleží. I když to byla nejkrásnější holka ve třídě, která měla obrovský, nádherný oči a byla šíleně roztomilá, měl jsem obrovský problém tak blízko u ní vydržet a svým způsobem jsem byl bohužel i trochu rád, když jsme dotančili. 

Rychlá vtíravá vsuvka – ano, ideální míra je opravdu 90 centimetrů, ale přes pazouru s vyrýsovaným tricákem! Za druhé, soutěže krásy jsou zbytečný. Jednak tak trochu z principu, ale hlavně proto, protože vítězka už je dávno známá. Páni a dámové, soutežící s číslem 12. – slečna Tatra T815 Ternno1 CAS 32 231R55 18 325 4×4.2… Pochází z Kopřivnice, bydlí v České Třebové, pyšní se výškou 315 centimetrů a váhou krásných pohotovostních 17 tun. Pokud existuje nějaká váha měřící BMI, její rafička právě provedla vystřelení sebe sama na Jupiter. No a hlas, vycházející z jejich vzduchem chlazených osmiválcových hlasivek Tatra T3D-925–31, ten strčí do kapsy i vítěze Superstar! 

O prázdninách před maturitou, za letu léta léta páně 2016, jsem prováděl primární průzkum jednoho sídliště skrz nějaký focení, a chvilku jsem pak seděl se sluchátky na uších na jakési rozfrcané zídce a vehementně se pokoušel pozřít dnes již naštěstí neznámou poživatinu prapodivného složení a konzistence – no, moje tehdejší vaření bylo opravdu… jako manža by si zrovna moc nečvachtal, a Zdenda Pohlreichů by z toho měl materiál na celou sérii Ano, šéfe! Po chvíli mě probralo poklepání na rameno. V prvotním leknutí očekáváte nejhorší – automatický playlist našel v telefonu omylem se tam dostanuvší Despacito. Aha, to v té době ještě nebylo, v tom případě libovolný dvouakordový letní hit latinsko-amerického původu s předvídatelným textem a vlezlou melodií. „Naštěstí“ nade mnou akorát stála hlídka střážníků, protože mě jedna absolutně neznámá holka označila jako kluka, který ji měl před chvílí znásilnit. Trochu ironický, pomineme-li její obočí, které by se odporoučelo při první dešti je to, že pro mě je vlastně cokoliv podobnýho „technický neproveditelný“. Teda, ne že bych to jakkoliv schvaloval, je to hnusný už z principu, ale protože vylítávám z kůže pokaždé, když bych neznámé holce byť jen poklepal na rameno. Sice jsem z toho byl během chvíle venku a nějak to nakonec bylo celý smyšlený a neudělala to prý poprvé, pro mě to ale byla trochu potíž. Takhle to vyzní jako drobnost, z mýho pohledu to tehdy bylo zase de facto to samé, co několikrát před tím. Navíc jsem měl odmala strašný problém holkám věřit, a tohle k tomu tak nějak moc nepřidá. Ono se to hlavně zažere do podvědomí, smíchá se to s předchozími dvaceti lety a už si pak chtě nechtě připadáte nesvůj, i když třeba jen jdete noční ulicí a pár metrů před vámi jde nějaká holka stejným směrem a měl bych jít kus za ní. Fóbie nefóbie. Jednu výhodu to má – poznáte spoustu postranních uliček. Třeba taková Vohnoutova v Lískovci je super, jen to „Vé“ má být dvojitý. 

Poslední rok na gymplu jsem se už pak holkám opravdu co nejvíc vyhýbal tak nějak sám od sebe, protože v kombinaci s předchozími roky už mě pokaždé podvědomí začalo sžírat mnohem víc a trochu se mi posunula i moje Fóbi. Pro mě vlastně bylo vždycky nejtěžší vydržet v nějaké skupině holek, takže třeba týdenní školní výlet do Práglu stejně několikrát skončil nedopatřením, kdy jsem prostě aspoň na chvilku musel zmizet pryč. Vždy jsem onu fóbii zvládal mnohem líp, pokud mezi mnou a holkou/paní/babičkou byla nějaká fyzická bariéra, a nebo jsem se mohl otočit tak, abych je neměl ve svém zorném poli. Ve třídě to bývalo o něco snažší, tam máte mezi sebou alespoň lavice, v autobuse takový skleněný přepážky u dvěří s obrovským nápisem JZD Libcha… ehm, SOR, naproti tomu v jedné velké skupině je to komplikovanější. Všude kam se podíváš – ženská. Potíží našeho třídního bylo to, že se uměl ztratit tam, kde se ostatní našli a já se uměl ztratit tam, kde se našli ostatní a najít se tam, kde se ostatní ztratili, a ti se ztratili tam, kde já se našel, pročež se mi třída ztratila tam, kde jsem měl pocit, že jsem ji našel a našli jsem se tam, kde jsme se navzájem ztratili. O povinných divadlech ani nemluvím. První divadlo bylo fajn, Martin Hoffman je naprosto skvělej a poučení z představení Království boží na zemi jsem pochopil – nikdy, nikdy si nestavte domek v záplavové zóně! Experimentální divadlo s Vojtou Dykem bylo horší, ale v té době jsem tam už stejně moc nebyl schopný vydržet, takže jsem o přestávce radši zmizel. Drobnou útěchou budiž fakt, že sídliště Skalka má v noci skvěle depresivní atmosféru, a linka 125, proplétající se jižní půlkou Prahy, je na noční sightseeing celkem fajn. Ta kloubová SORka už teda tak ne. Ty měchy se tam dofukují prostě furt!

Úspěch článku? Je to sázka z loterie, bez konspirační teorie!

S učením jsem měl často problém i skrz dystymii a deprese, a upřímně řečeno jsem byl v pár předmětech rád třeba i za trojky. Postupně jsem si na to našel nějaký triky, ale někdy se to zamotalo ještě tím, když jsem měl při testu sedět vedle holky. Samozřejmě jsem v ten moment měl chuť z učitele udělat základ pro pokrm čínské kuchyně. Z tohohle pohledu jsem byl vlastně docela rád za maturitu. Jakkoliv známky nejsou to hlavní, druhý čtyři roky na gymplu jsem se dostal nejlíp na jednu trojku. Jednu.. no, matika je prostě černá magie, to není předmět, takže se to nepočítá. Takže bez trojky. V ostatních pololetích to bývalo horší. Při maturitě, kdy máte několik týdnů na to se všechno naučit a hlavně na pár týdnů zmizíte od holek, najednou není problém mít maturitu s vyznamenáním. Podobně to třeba fungovalo i v autoškole. Většinu jízd jsem měl ještě souběžně se školou, a kdyby to někdo sestříhal, bylo by z toho skvělý virální video na Jůťub. I když jsem finální zkoušku měl skrz jednu epizodu s paleťákem a přepůlenou občankou až měsíc po poslední jízdě, bylo po maturitě a tím, že jsem kamarádky bohužel nikdy neměl, se mi najednou zvládání gynofobie stenčilo pouze na občasný narvaný autobus, což přecjenom ušetří spoustu kilojoulů. S tím se mi samozřejmě zlepšily i deprese, a byl jsem najednou mnohem víc v klidu. Zkouška už pak byla naprosto v pohodě a jedinnou výtkou komisaře bylo to, že si s tím nadjíždím jak s autobusem. Pro mě kompliment…

<rýpavá poznámka> Ta maturitní slohovka byla skvělá a v CERMATu to prostě nepochopili! Když je hlavním hrdinou plukovník Leszek Kowalski a bojuje v rostřílených ruinách města Nowy Dwor Mazowiecki proti nájezdníkům z vesmíru, tak jako ohodnotit to čtyřkou je prostě nesmysl. Nedá se nic dělat, budu muset vyvolat mezinárodní diplomatický konflikt! </rýpavá poznámka>.

Po maturitě jsem ještě dva měsíce dodělával třídní tablo, a protože jsem k tomu potřeboval přizpůsobit práci, bral jsem si nárazově směny v jednom nejmenovaném vykořišťovatelském chrámu konzumu. Tou dobou jsem měl přihlášku na vejšku, ale sám jsem věděl, že potřebuju alespoň rok pauzu a pokusit se dát si to to celý do pořádku. Plán byl, ale ležela tu dlouhá a těžká volba. Váhání bylo velmi, velmi dlouhé. Po dvou minutách jsem si řekl, že jako první by to chtělo se trochu rozjezdit, abych pak jako vysněný strojník u HZS nepřišel k té obří cisterně s tunama vody jak… jak.. no chtěl jsem napsat něco o podvozku Renaultu s polskou nástavbou od WISSU, ale nechám si to na jindy. Pročež se jako nejideálnější jevilo na pár měsíců osedlat dodávku a na jaře zmizet na měsíc, dva třeba do Británie, pozdravit v paláci Bětu a zlepšit si angličtinu. Jak už to tak bývá, občas se něco zvencne. V Haroldu to samozřejmě platí dvojnásob. Hned druhou směnu se mi kolem pultu se šunkama, kde jsem si zrovna s nadáváním nad kupou zbytečných plastových kelímků plichtil dvacet deka juniora, prořítila jistá… říkejme ji třeba Gertrůda. A i když v ten moment letěla s rozcuchanými vlasy v rozšmajdlaných botách a rozbitým kelímkem 33% smetany (ano, podstatný detail), já se tak nějak do ní na první pohled podruhé zbláznil.

Když jsem se před těmi pěti roky pokoušel uplácat Zpoza rohu jako SOČku a celý to otočit, začal jsem si alespoň občas obrušovat uhlík z dřevěného klacíku na papír. Zůstalo to teda pokaždé v hodně rozpracované formě, a nakonec to dokresluju až poslední rok. Původně jsem si nemyslel, že to vůbec někdy někomu ukážu, takže se krom depresivních stínoher, fantasy příšerek a hasičských aut na sto způsobů občas na nějakém místě objevila i postava se zrzavou palicí, která představovala takovou moji tajnou feme-fatale. Ona postava vypadala naprosto stejně jako Getrůda, a nějakou šílenou souhrou meziplanetárních drah a Jolandiných karet jsem na dvou kresbách trefil i jejích lososový šaty a šedýho kulicha. Potíž je v tom, že to vznikalo rok před tím, než jsem ji poprvé potkal. Pro mě to vlastně bylo tak trochu shledání po dvou letech. Poprvé jsem ji tam potkal dva roky před tím, když jsem si tam byl pár dní po sobě něco koupit a už tehdy jsem se do ní strašně zbláznil. Když jsem jí poprvé viděl, se zarputilou vervou se mordovala s nožem a fikala si na části jakousi fólii na chlebíčky, až jí copánky lítalo okolo hlavy. Po pár vteřinách se však nůž poroučel někam do útrob stolu a Trůda nad tím s pobouřeným „ty vole“ vyjeveně stála. Tehdy mi bylo čerstvých osmnáct a já se tu moji motanici pokoušel začít konečně rozmotávat. Samozřejmě jsem nevěděl ani to, jak se jmenuje, takže dostala prozatimní označení Princezna z království ze sedmero Vysočinami a jedním pohořím Gothaje. Nakonec jsem pak několik týdnů vymýšlel, jestli bude lepší přijít s dotazníkem na povědomí o nemocích hřív jednorožců, a nebo předstírat zmatenýho závozníka hledající sklad. Sice by to asi znělo strašně bláznivě, ale já si přecjenom neskutečně přál to alespoň jednou a konečně, a s pocitem naprosté rebélie, zkusit. No, a navíc Trůda a její copánky. Z motanice jsem se nakonec nedokázal vymotat, a úplně stejně jsem nakonec zavrhnul i jakýkoliv pokus Trůdu tehdy oslovit. Vzhledem k tomu, že jsem to měl naprosto z ruky a Trůdu jsem tam pak už dlouho nezahlídnul, jsem tam už přestal chodit. I když jsem ji dlouho neviděl, stejně mi celý ty dva roky nedala spát, a když se kolem mě najednou prořítila, působilo to jako naprosto dokonalá druhá šance. Většinu věcí, kterým se teď věnuju, jsem až na drobné obměny začínal dělat před těmi čtyřmi, čtyřmi a půl roky, a v té době také vzniknula postavička Eddieho. Ten měl být nejenom hlavním hrdinou několika komiksů, ale také maskotem původní verze Zpoza rohu. Už od začátku s sebou všude nosil žlutou plastovou kachničku. Takový to žlutý, s čím jste se jako malí čvachtali ve vaně. Žlutá kachnička se ale procpala i na pár profilovek Getrůdy, a k tomu měla ráda jednorožce… No a bum, no… A čím mě úplně dostávala, byl občasný švihlý styl její chůze. Ona si to možná neuvědomovala, ale když spěchala a lítala kolem všeho možnýho, měla neskutečně bláznivej a roztomilej styl chůze. Taktně zamlčím, že když jsem měl svůj den, chodíval jsem úplně stejně. A naprosto nejpraštěnější byly její oči vsloup, kdy jí úplně zmizela rohovk.. zornic.. prostě to barevný uprostřed a vypadala jak zombík. Pozitivum na tom, kromě toho, že jsem z ní šel vždycky během pár vteřin do kolen, bylo to, že aspoň na Halloween nemusela schánět takovýty neprůhledný čočky, aby hrála upíra. No, Trůda byla docela ďáblík.. Čertoupíra! Prvně vás vycucne krvinky v množství, za který by vám Červený kříž udělil Řád zlatého dárce, a pak si vás uvaří v kotli tam dule. Dule? Není náhodou spisovněj.. Není! Dule! Maminka je z Hané. 

Navíc jsem jí každou z těch prvních pár směn vydíval brečet, že ji odešla pokladní, že někdo nedošel a že se to celý sype, třetí směnu se z místnosti za mnou ozvalo „proč já nemůžu mít aspoň jednou štěstí na chlapy“, a mě to tehdy už prostě nedalo a hned, jak jsem dodělal tablo, jsem se místo dodávky odporoučel podepsat si smlouvu v Haroldu. Když to řeknu naprosto upřímně, sám jsem jakýmkoliv šancím či něčemu podobnému už opravdu nevěřil, a přecjenom se ve mě pořád probouzelo ono „nesmíš, bude se tě bát“, všechny ty nedopatření předtím a podobně, zároveň jsem o ní už ale dva roky tak nějak potají snil a víc než cokoliv jinýho jsem alespoň toužil ji poznat. V té době jsem se ale začal zase trošku motat. Vypadnul jsem z gymplu, moje bublina se zase o dost zmenšila v podstatě na mého nejlepšího kamaráda, bráchu-co-není-brácha a mamku se sestrou. Pro mě vlastně ono lítání kolem Trůdy byla v té době tak trochu příležitost nějaké holce, byť potají, dát to, co jsem toužil celou tu dobu před tím, ale nebylo komu – snažit se ji každou směnu co nejvíc pomoct, potají dodělávát práci i za ostatní, aby to nezůstalo na ni nebo se občas trochu nabourat do korporátní sítě, abych se naučil s pokladním systémem (rychlý vzkaz pro IT oddělení Haroldu – kluci, takovýhle heslo vám obejde i šesťák, a nejsem si jistý, jestli ten Javascript v téhle podobě je tam úplně vhodný…) a mohl jí s tím pomoct a vlastně jsem z toho i sám měl radost, protože narozdíl od všech těch let před tím jsem alespoň měl pro koho. Navíc to pro mě byl ve velké míře i taková „pokus“ – celou dobu jsem se samozřejmě strašně patlal v tom, jestli ty všechny maléry z předchozích let jsou jenom náhoda, na druhou stranu mi přišlo, že jich je až nějak moc a chyba bude asi ve mě a je se mnou opravdu něco špatně. No a už z principu asi není úplně nejmoudřejší přijít za nadřízenou s větou „před chvíli jsem se vám naboural do firemní databáze, obešel vaše heslo a napíchnul jsem si vlastní exterňák, abych si přeinstaloval pokladní systém na svůj počítač a naučil se s ním. Ale dělám to kvůli vám a včera se mi o vás zdálo, takže cajk!.“ 

<technické okénko=enabled> Věděli jste, že v RAM paměti váhy na šunky zabere Junior i přes svůj kratší název (a takřka nulové procento masa) o dvanáct kB více místa, než Retro debrecínská pečeně? Ne? Tak teď už to víte! </technické okénko=false>. 

Po nějakých pěti, šesti měsících se mi poprvé v životě stalo, že nějaká holka začala přecházet ze škatulky „ženské“ do jakési bližší podoby. On to byl takový trochu V.I.P. klubík , kam se za celý život dostala jen mamka, sestra, Trůda a trochu jedna teta. Z ženské se najednou stala Gertrůda a vlastně jako jedinná se stala „takovou bližší“, kterou jsem postupně alespoň trochu přestal brát jako holku a začal jsem zvládat bývát s ní delší dobu bez toho, aniž bych vyletěl z kůže. Postupně jsme se začali bavit, a o pár měsíců později jsem ji jako odplatu za přesčas schovával nákup. Ehm… pokud budete někdy někomu ukrývat nákup, Pribináčky skvěle pasují do trubky, která přivádí vzduch do klimatizace. Sice jsem jej popravdě řečeno moc neměl rád, protože jsem nikdy nevědel, co mu odpovědět na jeho „knedlíkový“ humor, ale jednou jeden kolega po tom, co jsme si s Trůdou celou směnu schovávali věci, přerůstajíc v dlouhý přesčas z ničeho nic přišel s větou „vy dva by jste byli naprosto úžasnej pár“. Což vám najednou připadá jako něco konkrétního, a mě tím najednou začali docela odpadat i takovýty „vnitřní bloky“. 

A když jsme pak spolu po nějakým dalším měsíci začali chodívat z práce, což tím, že jsme bývali sami znamenalo jednoduchou rovnici – jedinná holka v okolí sto metrů = menší vylítávání z kůže = všechno je mnohem snadnější. K tomu, že vypadala tak, jak jsem si ji vysnil se navíc přidalo ještě něco lepšího – postupně mi čím dál tím víc připadala jako moje zrzavější já, který má spoustu bloků, v některých věcech se strašně motá, strašně ráda by svůj život otočila úplně někam jinam, ale nedaří se jí tím procpat a celý ji to tak trochu utíká z kolejí. Pod těma slupkama ale vidíte úžasnou holku, strašně milý trdlo, který se během chvilky umí proměnit ze skvěle střelenýho burana v neskutečně roztomilou treperendu s copánkama, který si s prazvláštním skřekem sfoukává pampelišky. Nesnášela nákupy, s ničím se moc neštvala, faldík nebyl faldík, ale chovná tasemnička, a nad tím, že prolítá směnu v roztrhaných riflích jen mávla rukou. Navíc v sobě měla něco neskutečně zvláštního, něco, co vám prostě nedá spát. Asi něco podobnýho, jako když Tolkien popisoval Enty. Takováta moje „tajná a vysněná“ byla vždycky trošku nemehlo, po kterým láskyplně napravujete vzniklou spoušť, a Gertrůdě se občas povedlo způsobit i věci, vymykající se běžnému fungování fyzikálně-biologických zákonů. Vzhledem k tomu, že můj život se ohýbá kolem časoprostorové smyčky, mi to připadalo naprosto dokonalý. 

Jednou jsme se spolu nějak ocitli na pivu, a vzhledem k mému antialkoholismu skrz deprese mělo ten jeden… no, dobře, vícero kousků poněkud expresnější cestu do hlavy. A když se ono střevo pak ke mě začlo strašně tulit, už to prostě nešlo vydržet. Jenže s fóbií je to podobné, jak kdyby se onen Fanda Vopršálek začal líbat s myší. Pro většinu z vás je to asi naprostá rutina, jenže i když byly mozkové buňky v ten moment ve stádiu představ Homera Simpsona o krávě hrající na ukulele a odpadly jakékoliv obavy, ta fóbie stejně zůstane. V podstatě je to podobné, jak kdyby klaustrofobik pojal pocit, že je Díogenés ze Sinópé a vlezl do sudu. V jedné věci je samozřejmě rozdíl. Narozdíl od něj nebydlím v sudu. Bydlím ve dvou! 

Vím, že to vyní zvláštně, ale u mě to funguje tak, že po zbytek noci a následující dva dny mě neskutečně sežral vnitřní hlas, hlásající, že jsem jí tím strašně ublížil. U mě to vždy naráželo na onu absolutní vnitřní nejistotu, rozpor prvních patnácti let a těch pár aspoň trochu hezčích potom, a v případě holek hlavně na to, jak to pokaždé dopadlo. Je to vlastně podobný, jako když někdo vyroste v přesvědčení, že například zpěvák Boney M má svou mužnou hruď nalepovací. Ale zatímco jeho případné lepení hrudi má vliv tak akorát na hospodářské výsledky firem vyrábějících oboustranné lepící pásky a noční můry citlivějších diváků, vy máte pocit, že při sebemenší maličkosti té holce ublížíte nebo se vás začne bát. 

S gynofobií je samozřejmě komplikovanější i nějaký to intimčo. Za nějakou dobu se Gertrůda tak nějak znenadání ocitla ve dvě ráno u mě v posteli. I když pomalinku přestávala být víc a víc v kategorii holek a stávala se něčím mnohem bližším, i tak byly nějaký… ehm, tuťimuťi činnosti docela boj. Vlastně jsem byl spíš rád, že na ně ani nedošlo. Nejde o žádný puritánství, sám jsem občas chtěl být druhý Barney Stinson… byť teda trošku po svým, ani o to, že by mi ta holka připadala odpudivá. Zrovna Trůda byla opravdu nádherná, ale spíš o to, že je to podobné, jako kdyby nahoře zmiňovanému Frantovi Vopršálkovi vlezla pod peřinu myš. Přecjenom skrz tyhlety moje habaďůry to pro mě asi znamená něco trochu jinýho a o to víc vzácnějšho, takže mi vlastně úplně nejhezčí připadalo držet si ji celou noc v náručí. Skrz tu moji gynofobii je to ale tak trošku potíž – „stvoření“, co je pro vás nádherný a děsivý zaráz je najednou ve vaší posteli, takže stejně nejste schopný usnout a hlavně tu první noc jsem se to už stejně nedokázal vydržet a jak usnula, tak jsem si šel sednou bokem. Tahle věta vyzní strašně „JameseBluntovsky“ a já se za ní sám sežeru, ale pro mě vlastně každá chvilka s holkou je tak trochu boj, a s mým podáním gynofobie se vlastně pokaždé docela perete sám se sebou, aby jste s ní vůbec mohli být. 

Cha, dokonalej James Blunt! Už mi chybí jen účes na patku a kapky deště všude okolo. Asi nemusím ani psát, že to pro mě s fóbii i bez bylo něco úžasnýho, něco, o čem jsem celou tu dobu měl pocit, že mě nikdy nečeká a že je to i něco, co absolutně není pro mě. Navíc tím, že se Trůda dokázala během chvilky proměnit v patnáctiletou treperendu a o chvíli později v střelenýho burana, kterej mě málem  to ve mě začalo i tak nějak zaplácávat tu obří prázdnotu z dob, kdy všichni lítali po randíčkách a já ďobal lasagne na zídce na síldlišti. Opravdu bytostně nemám rád takovýty uplakaný patosy o štěstí, ale tím, že s dystimiíí moc věci jako je radost a podobně necítíte, a navíc se mi to celej život cvencávalo všechno pod rukama, jsem si vlastně začal poprvý v životě připadat tak nějak upřímně šťastnej. Navíc, nikdy předtím mě nikdo ve dvě ráno nedloubal jen kvůli tomu, aby ze mě vydyndal odpověď na to, jestli má větší šanci na přežití západní nebo východní civilizace. Rychlá vsuvka – rozstřikovače, který se smai od sebe zapnou ve dvě ráno v parku na trávníku jsou sakra zákeřný. Nesedávejte u nich… Po skoro třech letech jsem najednou měl v náručí svou vysněnou princeznu, které se jako nejlepší bonus podařilo prodrat skrz tu moji fóbii. A tím, že to tehdy konečně měl být rok, kdy jsem doufal, že se zbavím depresí, aspoň trochu doženu promeškaný čas, vrhnu se konečně na všechny projekty, který jsem měl v hlavě a všechno to otočím, se pro mě stala takovou „Lady of New Tomorrow“. 

Po třech měsících se to ale během pár dní dost prudce otočilo o sto osmdesát stupňů a vrátila se ke klukovi, na kterýho si před tím neustále dokola stěžovala. Ona Trůda si taky bohužel jako malá zrzavá prošla svým a já se ji prvně snažil nějak celý pochopit. Jenže vzhledem k tomu, jak rychle se to otočilo, to začlo samozřejmě dost hlodat. Onen pitomej den měla zrovna svátek a na stole pro ni ležely letenky do Británie, protože často mluvila o tom, že by se chtěl někam podívat, ale že se nedomluví. No a Boris Johnssonů to navíc tehdy začal roztáčet s Brexitem. Hodiny a hodiny jsem se probíral různými psychologickými rozbory, protože jsem postupně snažil pochopit, proč se tak motá a jak ji pomoct, což v kontrastu s tím, že s Kakrholtem se furt akorát hádali a on prohrával někdy i její výplatu v automatech začalo působit jako obrovská rozbuška na tu mojí obrovskou vnitřní nejistotu. A vlastně mě pak asi nejvíc mrzelo, když třeba věci, který jsem ji dělal na poslední zvonění, ležely v práci na zemi, občas je přejel skladník paleťákem, až na konec skončily v koši. Sice jsem tam ještě na podzim zůstal, abych ji pomohl s podzimní maturitou, ale postupně mě to začalo víc a víc rozežírat. A když vám to pak nedá a prošťáráte Zuckerbergovic vesmír, akorát si všimnete, že zatímco fotky se mnou byly smazaný, Kakrholt byl zase všude možně jako… jaka Zaphod Beeblbrox při kandidatuře na prezidenta galaxie. K dystimii se zase začali přidávat i klasické deprese, což je samozřejmě pro palici další a další záhul. V téhle kombinaci jsem ale pokaždé zlvádal gynofobii hůř a hůř, a nakonec jsem začal mít problém zvládat i mamku se sestrou. Což jsem teda v té době dočasně vyřešil odstěhováním, protože pokud jsou ženský všude, tak nějak potřebujete alespoň jedno místečko, kde si od toho chvilku odfrcnete. 

Blížil se konec roku a já si začal říkat, že ať z toho všeho mám alespoň malou cneu útěchy, zkusím se poohlídnout, jestli někde nepotřebují novýho vecouhí směny. Ne že by to bylo úplně z mý hlavy, ale předtím jsem to na jaře odmítnul kvůli Trůdě, a chtěl jsem to alespoň nějak zkusit zůročit. V té době už jsem se ale víc a víc zamotával do depresí, a do toho mi v noci začli chodit SMSky, co zrovna Trůda s Kakrholtem provádí. O co šlo, si asi domyslíte. Ne že by mi to k ní sedělo a asi to byla práce někoho jinýho, ale tím, že Trůda byla pro mě přecjenom pořád Trůda, mě to začalo už neskutečně rozežírat a já si říkal, že musím okamžitě pryč. Co čert nechtěl, ono místo se uvolnilo zrovna i v tom našem chrámu konzumu, a já na to v nějaké slabé chvilce bohužel kývnul. Ne že by to pro mě byl problém organizačně nebo techniky, vlastně jsme si hned společně s marketingovým oddělením (mým, ne Harolďáckým, ti vymejšlí strašný krávoviny – nejhorší na tom je, že už do toho rozhlasu vymejšlej i rýmovačky…) nadšeně vymysleli malou appku, která vám z kombinace počtu odbavených lidí v minulých týdnech (on když už si člověk občas cvičně nabourává tu firemní databázi, tak se z toho dá vytáhnout spousta věcí. A kdyby jste viděli nákupní ceny zboží 3:), okolo jedoucích šalin (dobře, k interním jízdním řádům bych taky neměl mít přístup) vyplivne moment, kdy vám s velkou pravděpodobností vzniknou fronty. Celkem to fungovalo. Což se ale nedá říct o ženských, což pro mě vlastně byla obří zubuvylomenina. Pro mě nejvíc neřešitelnej problém byla ona pozice vůči nim. Samozřejmě zkomplikovaný gynofobií, ale už to, je pro mě od mala jakákoliv působila jako nedotknutelná, (no a samozřejmě jako průšvih) a najendou jsem byl její nadřízenej, byla z toho pro mě kolikrát neřešitelná lapálie. Navíc se k tomu všemu přidala ještě „vedoucí“ z protisměny, říkejme ji třeba Krucibába, takováta slovníková definice fúrie. Většinu směn trávila pomlouváním ostatních a nějakou souhrou okolností ji procházelo i to, že většinu věcí, který by jako vedoucí směny měla umět, absolutně nezvládala a dodělávali to za ní ostatní. To vše okořeněný komentářem, že má dva roky do důchodu – poměrně ironický fakt, že o pár metrů vedle tahala sedmdesátiletá paní bez slova dvousetkilovej roll s mlíkem na rozdíl od ostatních nenechám taktně stranou. (a oné paní pošlu symbolický palec nahoru – v sedmdesáti by si měla spíš hodit nohy v bořádných, vóbrovských a chlupatých bačkorách na krbovou římsu, a ne se drbat s půltunou mlíka. Krucibábě nepošlu palec, ale hladovýho krokodýla pod gauč). No a navíc se s Trůdou moc nemusely, pročež Krucibába nevynechala sebemenší záminku si do ní rýpnout. No, rýpnout je dost mírný slovo. Na jednu stranu jsem pokaždé vnitřně vylítnul, protože jsem samozřejmě nějak podvědomě chtěl Trůdu bránit, na druhou stranu jsem ji měl plný zuby (jak Trůdy, tak Krucibáby), a vzhledem k tomu, že to byl můj obří Achillův patník (Trůda, ne Krucibába), a Krucibába si to vychutnávala několikrát za směnu, to byl to akorát další hřebíček do rakve. Jak Trůda, tak Krucibába. 

<copyrightová vsuvka> Upřímně doufám, že pojmenování Krucibába ještě nikdo nikde nepoužil, společně s marketingovým oddělením z tohoto slova máme vesmírnou radost, ego nám vybublalo skoro až ke stropu, vedoucí marketingu si s nadšením vytrhnul dvě žíně ze hřívy a hodláme to použít do připravované a dlouhé roky odkládané knížky. Jestli se toho chytnete a napíšete to dřív než my, Krucibába si vás najde! </copyrightová vsuvka> 

Aby to bylo fér, tak bych měl přiznat, že já sám jsem pak už na Trůdu začal být kolikrát hnusnej, někdy i v momentěch, kdy si to nezasloužila. Ani ne tak proto, že bych ji nenáviděl (byť jsem ji teda měl plný zuby), ale spíš už jsem jí nedokázal zvládat, fóbie nefóbie. Navíc pro mě vlastně znamenala už skoro čtyři roky, a i když by to tak asi nemělo být, nedokázal jsem se prostě přenést přes to, že by se mi už nikdy nevrátila. Obecně jsem pokaždé gynofobii zvládal mnohem hůř, čím víc se mi zhoršily deprese. Před tím, než jsem se rozpadnul úplně, jsem ještě byl s kamarádem na muzejní noci. Co čert nechtěl, do už tak narvanýho autobusu najednou vlezl houf tet a rozestoupil se okolo mě. První poznatek je, že devítistovková Karosa se nezdá a pojme opravdu „hafohaf“ kaštan.. ehm, cestujících. Druhý poznatek je ten, že mi i těch pět minut stačilo, abych z toho hloučku tet vystoupil naprosto vyřízenej. 

Je mi naprosto jesný, že některý věci vám nejspíš vyzní poněkud zvláštně. Asi bych použil obligatní „já nevím“. Já totiž opravdu nevím. V případě holek se k tomu přidalo hlavně to, že jsem k tomu všemu nikdy neměl takřka žádnou protiváhu. Kamárádky jsem bohužel nikdy neměl, protože jsem ze začátku měl pocit, že mezi holky vůbec nesmím, a posléze jsem mezi nimi ani nedokázal vydržet. A i když se vám párkrát stane, že vám některá holka řekne, že jste super, je to spíš taková „kapka v obrovským oceánu.“ Já upřímně řečeno opravdu nevím. Pozice ve společnosti a onen rozpor byl vždy mojí největší Achillovou patou a absolutně pokaždé si na něm vylámu zuby. Nepomůže ani fixační krém Nendeven. Vlastně jsem to vždy chtěl řešit tím, že vyvařím prahy na své pick-upoidní Feldě, ochočím si smečku vlků a hurá na Aljašku. Zatímco třeba předchozí článek o sebevraždách jsem několikrát překopával, abych se co nejvíce vyhnul čemukoliv, co by mohlo působit „návodně“ a snažil se vyvážit určitou nadsázku s vážností, psalo se mi to vlastně snáz než todlenctuto. Asi to vyzní zvláštně, ale pro mě je opravdu pocitově snažší napsat dlouhý text motající se kolem depresí a sebevraždy, něčeho, co mě nekolikrát strašně semlelo, než třeba vypustit větu „Simča z béčka je nejroztomilejší holka na škole“, za kterou se vnitřně neskutečně sežeru. Ne proto, že bych se za tu větu styděl nebo to nebyla pravda, ale tak nějak vnitřně. Asi jako malá holčička, kterou tatínek od mala učil zpívat „V zemi kostelů, mešita stojí…“ a pak přijde do prodejny Kebabu. Mě jako nepřesnější přirovnání připadá vlak a koleje. Vnitřní a co do průměru větší část kola se jmenuje okolek a má za úkol držet nápravu v daných kolejích. Motorák řady 814 zvaný Regionova nechme stranou, to je uskákaná koza a poskakuje to na všem. Jakmile by se náprava začala dostávat mimo koleje, mimo tu oblast, která je vytyčená, okolek působí jako zarážka a kolo mimo ony koleje nepustí. Motorák řady 814 opět nechme stranou, to z těch kolejí vyskočí kdykoliv. A ve mě to pokaždé funguje stejně. Navíc se k tomu občas přidá i to, že fóbie ve vás občas způsobí docela chaos i v momentě, kdy na tu problematickou věc začnete myslet nebo vás s ní čeká nevyhnutelný kontakt. Nedopočítám se, kolikrát jsem do školy přišel pozdě, protože jsem začal šílet z toho, že mě čeká několik hodin mezi holkama. Fanda Vopršálek by šílel, pokud by zjistil, že má o víkendu přijet k babičce, která mu strašně ráda jezdí prstem po dlani a a u toho si brble prostonárodní říkanku „Vařila myšičk…““Františkuu, neutíkej poraď!“ Pokud je z toho už fóbie, vy s ní úplně jen tak nepohnete. Jen pro jistotu znovu podotknu, fóbie není o tom, že by jste dotyčnou věc, osobu či zvíře nesnášeli. Ono se to neví, ale onen zmiňovaný Fanda Vopršálek by nějakou tu myšku taky moc rád měl. A vůbec! Princezny by měly zůstat zazděný! V dáli se vlny vlní, velcí vlci vijí z vlny, vlčí víly vyjí, Aljaška volá! 

Sice to nepřiznávám úplně rád, ale často jsem toho samozřejmě měl plný zuby a kolikrát jsem ženský naprosto nesnášel. Ne jako nějakou konkrétní osobu, ale prostě tak nějak obecně. S gynofobií to někdy zkomplikují i třeba dvě naprosto neznámé paní, které si sednou naproti vám v autobuse. Na jednu stranu vám vůbec nic nedělají, na druhou stranu vám svou přítomností z poklidné jízdy s brlbajícím liazáckým šestiválcem ML636 pod nohama (mě to nedalo :)) udělají prekérní situaci. Kolikrát jsem už pak akorát hledal nějaký místo, kde by prostě žádná nebyla, šel si o přestávce obejít školu… no a nebo přišel pozdě. Technicky vzato jsou to ony, kdo to má na svědomí, prakticky ale za to ale samozřejmě nemůžou a ani o tom neví. Paní Studničková od vedle, vy jste výjimka, ten odřenej nárazník si ještě vyřídíme! Sehnat nenalakovanej přední nárazník na Felicii před faceliftem s dírou na tažný dá sakra fušku! :p 

Mě samotnýho u toho mrzí jedna věc, se kterou se ale nedokážu poprat. A to že se čím dál tím víc „načapávám“ při tom, že jediný, co tak nějak automaticky očekávám od jakékoliv osoby opačného pohlaví, je podraz. A je bohužel jedno, jestli jde o blondýnu za volantem baworáku… no, dobrá, tam je ta nedůvěra oprávněná 3:), a nebo paní, která vám prodává jízdenky na nádraží. Zatímco od jejího kolegy v jiné stanici si to s důvěrou a letmým překouknutím vezmete, od ní to třikrát přečtete a stejně máte pocit, že v tom bude bota. Jenže i když se jí pokoušíte věřit, stejně tam ta obří nedůvěra pořád zůstává. Už od mala jsem špraclej podobně, jako D1 v pátek odpoledne u exitu na Cheb, a začít komukoliv věřit mi většinou trvá minimálně několik měsíců, a jakmile jde o holku, tak jsem vlastně šíleně bloklej a nedokážu se přes to prokousat už vůbec. 

Důvod, proč jsem tohle celý psal, je ale trochu jiný. Sám se za tuhle větu sežeru, ale několikrát se mi stalo, že při onom pomyslném „pošťuchování“ s gynofobií, depresemi a podobně mě kolikrát popostrčilo, když jsem si ale někde přečetl nebo uslyšel, že má alespoň někdo něco podobného. Pocitově to na vás působí povzbudivě a trošku vás to popostrčí, protože najednou víte, že alespoň nejste jedinný, kdyby náhodu alespoň malá část téhle změti písmen někomu někdy náhodou aspoň trochu pomohla, podobně jako mě třeba texty Linkinů, bylo by to vlastně naprosto úžasný. Ono je kolikrát vážně strašně fajn, když najdete něco, s čímž se můžete ztotožnit a co vám tak nějak „mluví z duše“. Dodává vám to pocit toho, že nejste jedinný. A je jedno, jestli je to dlouhý článek na internetu nebo text písně od Linkink Park, Three Days Grace nebo jakékoliv jiné skupiny. V momentě, kdy se začnete propadat, je často tehdy, kdy vám se nedaří, ale všem okolo vás ano. Jsou úspěšní, mají spoustu přítelkyň, velké oslavy a vám se rozpadá svět před očima. A teď bych asi použil holky jako drobnou metaforu. Od mala jsem měl pocit, že bych o holkách (= dosaď si třeba deprese, fóbie či cokoliv) ani neměl vůbec mluvit. Za prvé jsem měl pokaždé pocit, že jakmile by jí to někdo prokec, začala by se mě bát (teda, kdyby se mě začala bát deprese a utekla, nezlobil bych se). Posléze se k tomu přidalo i to, že se mi gynofobie poněkud rozšoupla. Navíc, pokud jste pocitově opravdu v pozici naprostýho outsidera, je vždycky těžší se ozvat s čímkoliv, co nějak vybočuje z řady. Od mala jsem měl tak trochu slabost pro, a just ten termín použiju, roztomile baculatý holky. Což samozřejmě v sedmnácti s větou „ona není tlustá, ale roztomile baculatá“ úplně mezi klukama nesklidíte úspěch. Říct, že vlastně máte z holek fóbii, si pak už ze své pozice moc netroufnete. 

Dystimie je grňa v tom, že není tak intenzivní jako „klasické“ deprese, ale je tak trochu „permamentní“. U lidí, u kterých se vyskytne, je spíše vnímáná jako součást jejich charakteru, i když takoví nejsou. Což tak opravdu funguje. A takřka dokonale. Potíž je v tom, že s kombinací gynofobie a depresí působím celý život jako naprostý introvert, který je nejradši někde sám v koutě. Každému, kdo mě kdy alespoň trochu znal to nejspíš příjde strašně zvláštní, ale já mám opravdu spíš blíže k extrovertovi. Sice mi vyhovuje být spíš tišší a rád si prožiju svoje západy i východy Slunce (dobře, ty už tak ne, většinou při nich nadávám, že spím na kraji pole, jsem dokousanej od mravenců a ta fotka stejně nevyjde, protože přišel šotomráček), ale zároveň jsem od mala chtěl stát v čele, vést svůj tým, miluju bláznivej humor, přál jsem si být synem Dana Nekonečného a být občas středem pozornosti mi vlastně spíš lichotí. Teda, ne že bych si úplně liboval v poslouchání sebe sama a čvachtal si, jak to krásně zní (na to je lepší si koupit vlastní televizi a moderovat jedenáct pořadů), ale tak nějak v mezích. Nesnáším samotu a prostě bytostně potřebuju, aby se kolem mě něco dělo. Ideálně aby to všechno vybuchovalo, lítalo kolem mě a byl v tom nějakej ten adrenalínek. . A to je právě ona potíž jakékoliv sociální fóbie a deprese. Nejde jen o to, že vás lidé kolo vnímají úplně jiného, než doopravy jste, ale hlavně jste celý život v pozici, která vám absolutně nesedí a nedokážete takřka nikdy být „sám sebou“. Zároveň se ale oněm situacím snažíte podvědomě vyhýbat, a pokud jde o jakoukoliv sociální fóbii, dostáváte se tím pomyslně víc a víc mimo společnost. Tím se ale zákonitě většinou dostáváte do pozice outsidera, a o to težší je potom se s problémy, které vás do toho dostávají vypořádat. Tím, jak trávíte stále více času o samotě, ale začnou přibývat deprese, začnete se stále více a více stranit ostatním a nakonec je z toho opravdu zamotané klubíčko, a o to je nakonec těžší najít ono pomyslné kotě, které to rozplete. Samozřejmě, pokud ono koťátko doma máte, je to všechno mnohem snesitelnější. Jednorožec to sice není, ale pořád na stupnici roztomilosti Danny Trejo (0) – Jednorožec (10) zaujímají krásnou devítku!Na

Pokud ve vašem životě něco opravdu, ale opravdu nefunguje, pokuste se to zastavit. A v ideálním případě změnit. Ať už jsou to deprese, práce, nefungující vztah nebo cokoliv, co vás strašně drtí. On ten největší průšvih na tom celým je, že čím déle to trvá, tím těžší a těžší je z toho uniknout. Druhá potíž je v tom, že je to váš život a vy přicházíte o spoustu hezkýho. A upřímně – sám bohužel neskutečně dobře ím, jak je kolikrát i takováto na první pohled „banalita“ konplikovaná a že onen krok může být pro vás opravdu velmi, velmi složítý udělat. Čert vem ženský, já mám k ideálu dívčích srdcí asi stejně daleko, jako AP 40 Bumar k pořádné hasičské plošině (ano, první tři písmena názvu Bumar opravdu naznačují něco, co by hasičská plošina ve výčtu svých vlastností opravdu, ale opravdu mít neměla), potíž je v tom, že jsem kvůli gynofobii ani vlastně nikdy nebyl na koncertě, protože jsem tam nedokázal vydržet. Pokaždé, když jsem šel třeba do autobusu, jsem si hledal schválně místo, abych byl co nejvíce v rohu, ve škole mi to komplikovalo učení a zhoršovalo známky, blokuje mi to působení ve výjezdovce (není úplně ideální, aby hasič zahučel uprostřed zásahu do vedlenacházejícího se rybníku jen proto, že se na protější straně hráze objevila místní teta. Co teta, celý zájezd tet s cimbálovkou) a vlastně celý život. Když jsem si tehdy v patnácti potykal se zubatou, nevyšlo to opravdu náhodou. Po tom, co se z toho alespoň trochu vyhrabete, si ale uvědomíte, že už jste si to ani uvědomovat nemuseli, a začnete mít chuť využít každý svůj den. Posledních skoro sedm let mě ale den co den víc a víc ničilo to, že jsem to stále a stále nedokázal otočit, zbavit se depresí, věnovat se věcem, které mají smysl, pomůžou někomu jinému a zároveň mě nějak naplňují a vyžívám se v nich. Několik let nosím v hlavě svoji vlastní knížku (samozřejmě s jednorožci), výjezdovku a spoustu nápadů a plánů, naučit se na kytaru a hafohaf dalšího. Ve výsledku jsem akorát promarnil tisíce, možná desetitisíce hodin s depresemi, a nakonec to byla ta věc, která mě letos na jaře úplně dorazila. Čas je bohužel kolikrát ta nejvzácnější věc, kterou máte, a teď bych nerad, abych to nějak přeceňoval, ale strašně rád bych alespoň jednoho člověka k onomu kroku popostrčil. 

Gynofobie jednu drobnou výhodu má – můžete každýmu říct, že jste jako Rajesh Koothrappali z Teorie Velkýho třesku. No, teda, až na to, že mi nikdy nesedlo kari. A když píšu nesedlo, tak opravdu, ale opravdu nesedlo…. Gynofobie mi sice strašně komplikuje život, ale pořád se s tím dá postupně pohnout a proti některým věcem je to ještě relativně drobnost. Dodnes například žije několik lidí, které v mládí postihla dětská obrna a takřka celý život jsou upoutání v tzv. železných plicích. A to je potom teprve na pytel. -> https://youtu.be/gplA6pq9cOs Paul by asi dal naprosto cokoliv třeba i za to, jít jen tak do lesa nebo se houpat v křesle u krbu. Pro mě vlastně celý život byla každá chvilka s holkou tak trochu vzácností, a když už jsem s nimi náhodou mluvil, měl jsem pocit, že vyletím z kůže a moc dlouho jsem to nevydržel. Nikdy jsem neměl kamarádky a s žádnou ze svých školních tajných lásek jsem ani moc nedokázal vydržet, i když jsem s ní třeba náhodou tančil. Často mě docela mrzelo, když někdo bral podobné věci jako zářezy, a nebo byla nějaká holka kráva jen proto, že má nějaký to kilčo navíc nebo velkej nos. Teda, ne že by mezi holkama nebyly naprosto strašný fúrie, Krucibába nebo paní Studničková jsou živoucím důkazem, který snad ani nepotře… no to si děl… vona mi vodřela i špígly! Jen jsem chtěl trochu rýpnout do toho, že věci, které se na první pohled zdají naprosto samozřejmé, nemusí být pokaždé takovou samozřejmostí. Jestli máte fajn vztah s mamkou, sestrou nebo máte fajn kamarádky, važte si toho… A jestli máte poblíž sebe nějaký vaše dlouhovlasý štěstí, běžte ji dát vobřího hubana. 🙂 

P.S.: A nebooo… si kupte Tatru! Na Bazoši je zrovna teď jedna čtyřkolová 813ka i s navijákem!