Je prvního května roku 2022, tři hodiny odpoledne. Oblačno, 18 stupňů, Bio zátěž na stupni 1. Pro některé Svátek práce, pro jiné nejzamilovanější den v roce, jako dělaný pro selfíčko pod rozkvetlou třešní. Má maličkost má dlouhodobě u zdánlivě něžnějšího pohlaví asi podobný úspěch, jako génius Járy Cimrmana na patentovém úřadě, tudíž jej slavím pracovně. Oslavuju na Svátek práce práci prací v práci. Prozatím jsem se v dopravácké uniformě s velkým logem Dopravního podniku města Brna rozvalil na sedačku na výpravně vozovny Slatiny, a čekám, kdy budu potřeba. Pozitivní věcí je fakt, že je státní svátek, den zaměstnanci všech firem oblíbený, protože buď mají den volna navíc, a nebo jdou… teda, jejich peněženka… do práce více zvesela, neboť, jak by řekl jeden kolega, to “cinká dvojnásob”. Jinými slovy, vzhledem k tomu, že práce ve státní svátky, jako je třeba ten dnešní, je ohodnocená stoprocentním příplatkem, přijdou si na své kromě pocitu dobře odvedené práce i neúprosné, jako žíznivé bestie se slítající složenky. A protože s příplatkem za víkendy se z onoho dvojnásobného cinkání stává rovnou průtrž investovatelného kapitálu, jsou všechny neobsazené směny rozebrány rychlostí průměrného silničního piráta na pražské výpadovce. 

Jelikož jsem však již po necelém roce ostřílený mazák, respektive se alespoň tento dojem snažím ne příliš úspěšně předstírat, projížděl jsem burzu neobsazených směn s nezlomnou pravidelností a horečností burzovního obchodníka z Wall street. Na rozdíl od Henryho Williamse, bodrého čtyřicátníka s cvikrem a tabatěrkou z Alabamy, který investoval své životní úspory do akcií největšího Wyomingského pěstitele brambor týden před tím, než celý stát napadla obří stáda Mandelinky bramborové, se na mou takřka dvoumetrovou maličkost usmálo více štěstí. 

Když jsem si rozkliknul pracovní burzu, na které jsou vypsány neobsazené směny, vyskočily na mě k mému překvapení dokonce směny tři, což se ve státní svátky moc nestává. Nějaká noční linka, odpolední na lince 46 a taktéž odpolední záloha. Ta se ukázala jako perfektní příležitost, tudíž jsem na nic nečekal a okamžitě jsem si ji zarezervoval s takovou vervou, že ono kliknutí tlačítka myši vyvolalo tlakovou vlnu takovou, že takovou vlnu tlakovou zaznamenaly seismografy dokonce až v dalekém Bakově nad Jizerou. Ve dnech pracovního klidu, ve státní svátky tuplem, bývá většinou vše obsazeno a vypraveno, tudíž na víkendové záloze si většinou válíte šunky na vozovně, příležitostně pomůžete jednomu či dvěma nešťastníkům, kteří se v průběhu směny rozkamarádí se svým dvacetitunovým drobečkem tím, že jím přivezete autobus, který se ten den vyspal lépe, a onoho zlobivce odvezete zpět do vozovny na dílnu, velkému nadšení ve tvářích mechaniků navzdory. Případně zaskočíte jako pomyslný záložník pro případ, že někdo zaspí, (čímž si aspoň trochu napravím to, že většinou jsem oním zaspávajícím potížistou já), sní k obědu nějakou velmi nelibou šmakuládu, se kterou se poté jeho střevní fauna příliš nespřátelí, či pro případ nějaké větší mimořádnosti, vzniklé mimořádností v již probíhající mimořádnosti z řádnosti. Třeba pravidelnou nepravidelností v podobě podjezdu na Kolišti, ze kterého se po každém větším deštíku stává obdoba Suezského průplavu. 

A vskutku – ospalé květnové odpoledne je prozatím narušeno pouze přiběhnuvším kolegou od trolejbusů, který si při šichtě z volna zapomněl v autobuse klíčky od své jednostopé mašiny a vyzvídá od výpravčího jejich aktuální polohu, spolubydlící, která právě na sociální síť s velkým “eFkem” v logu pověsila fotku naší kočky, hrající si na meterolož… meteokočku, psím pohledem vyhlížející, na parapetě sedě, blížící se májový deštík, a šokujícím zjištěním, že stravenky se tento měsíc budou mimořádně vydávat nikoliv od třetího, jak je již několik let zvykem, ale až od čtvrtého pracovního dne. Ideální příležitost na to, dát dohromady rozepsané pracovní příhody z posledních pár let, které jsem si poctivě psal, rozepisoval a mnohdy i ilustroval, abych je se stejnou poctivostí nikdy pořádně nedokončil a nezveřejnil. Odebírám se tudíž s notebookem k bočnímu stolku a za podkresu osmdesátkové detektívky, kterou má kolega puštěnou na televizi v protějším rohu, jej otevírám. Notebook, ne toho kolegu!

“Jsou ve voze, všichni tři, a v pořádku”. “Dobrá, sledování je zařízeno, jedeme domů.” “Kolik bylo v tý kase?!” “Milion šest set tisíc!” pravil major Zeman. “To stačí!” pronesl jeden z jeho detektivních kumpánů. “Taky si myslím” dodala legenda československé filmařiny a vyrazili za vrčení služebního auta ze dvora.

Ano, už v té době věděli, že nejlepší terénní auto je to služební.

Volba dnešní zálohy byla poměrně jasná – první jmenovanou, neobsazenou nočku, jsem si vzít ani nemohl, protože jsem den předtím měl odpolední, a linka 46 je taková, pro mé fyzické a duševní zdraví poměrně nepříl… (autor si právě otírá upocené čelo a v hrudi mu divoce buší srdce tlukot) … ta do mých očí vhání naprosté zděšení i takřka tři měsíce poté, co jsem ji měl naposledy.

Autor tohoto textu prudce vstává, a malátně odchází z místnosti. Po chvíli se vrací, v rozklepané ruce nese sklenici vody a šumivou tabletu vitamínu C. V očích má děs, ve tváři bledý hrůzou. Sotva se drží na nohou. Rychle dýchá, pomalu se uklidňuje a upíjí ze skleněné nádoby šumivý nápoj. Jeho kůži se pomalu vrací zdravá barva, třes končetin ustává. Autor se pomalu vrací na výpravnu, protřepává propocené tričko a pomalu usedá zpět k notebooku. Srovnává si myšlenky, dopíjí šumivou vodu a otřepává se ze stále až příliš živého zážitku. Protahuje ruce, jeho mysl se vrací do reality. Uďobává pár kuliček hroznového vína, položeného poblíž. Do jeho těla se vrací život a naděje. Jeho prsty se opět začínají dotýkat klávesnice. Poklepává písmeno Pé. Prosím, promiňme pisateli proběhnuvší pobláznění. Prožil příšernou příhodu. Pomalu protahuje palce, prsteníčky, posléze prostředníčky. Pomalu přemýšlí, přemítá. Posléze poodkašle, počíná psát. Přichází pousmání.  Pokračuje proces předávání příběhu příštím pokolením. 

Protože každý správný příběh má dle jedné nejmenované odbornice na díla červené knihovny začínat šokováním čtenáře tím, že mu předložím to nejhorší, co hlavní hrdina v celé životní pouti prožije, začneme tím nejhorším, co se autobusákovi může stát. Ano, slyšíte správně. “… Každou chvíli tady můžou být s pohřebákem!” … ozývá se z televize. Ano, major Zeman se mi s jeho pověstnou detektivní urputností opět vkrádá do příběhu! 

Je to linka, o které se povídají legendy. Linka, o které kolují strašidelné příběhy. Každému se při jejím vyslovení ježí vlasy na hlavě. Jistému kolegovi, kterému už se nemá co ježit, se potí čelo a nabíhají žilky. Linka, u které po projetí prvního kola volám kněze na poslední pomazání. Linka, která pod přívětivým závojem dští děs a hrůzu. 

Linka, která se z vás bude snažit vysát veškerý život. Sny. Touhy. Poslední zbytky naděje. 

Linka, která si vyžaduje svůj zápis CapsLockem! 

!!! LINKA 46 !!!

( Pokračování příště v další kapitole … )