Rubriky
Autobusácké trampoty Kowalskiho kyblík katastrof

02. Útrpná, děsivá 46!

Jsou linky, které nadchnou a neurazí. Linky, které nenadchnou, ale urazí. A pak je linka 46!

Sobota, 12. února 2022.

Abych to hned ze začátku rozvedl – autobusové linky brněnské hromadné dopravy by se daly čistě dle mých, samozřejmě nezaujatým pohledem plně objektivních měřítek, rozdělit do několika kategorií.

  • Linky, které nadchnou a neurazí.
  • Linky, které nenadchnou, ani neurazí.
  • Linky, které nenadchnou, ale urazí.

Linky, které nadchnou a neurazí. Základem definice je, aby to bylo alespoň půl hodiny dlouhé, vyjelo to alespoň chvíli za hranice města a byla tam šance jít o pauze na kešky, běhat nebo zaběhnout do fitka. Perfektním příkladem je například dočasná linka xS2, fungující jako náhradní doprava za vlakovou dopravu při rekonstrukci hlavního koridoru z Brna do Práglu mezi Brněnskými Židenicemi a Blanskem. Náhradní doprava má několik tras, my jakožto dopravní podnik jezdíme ty označené jako xS2b a xS2d.

Verze xS2b se z Brna proplétá přes Bílovice a Babice nad Svitavou do Adamova. Uzounká silnice, vinoucí se hlubokým údolím Svitavy, opředeným pohádkami lišky Bystroušky, tento nápor bohužel  psychicky ani fyzicky nevydržela a krajnice se začala postupně poroučet do hlubin Svitavy. Vzhledem k neochotě našich autobusů učiti se plaveckým stylům, bylo přistoupeno k vytvoření náhradní trasy, označené jako xS2d. V Brně na Hlavase (pro mimobrněnské brněnské označení pro místní hlavní nádraží) naberete kaštany (slangové označení pro cestující), prolítnete po Křence k Dělnickému domu, a další zastávka vás čeká až v Adamově. Ačkoliv zde nasazované Solarisy Urbíno 18 čtvrté generace mají pro mě absolutně nepochopitelně a zbytečně nastavený omezovač na 70 km/h, až na krátký úsek to ani nevadí, protože silnice se mezi Ochozem, Březinou, Křtinami a cílovým Adamovem kroutí podobně, jako (doplnit nějaké politické přirovnání) a víc jak šedesátkou se zde stejně metelit nedá. Z těch klasických je to třeba “padesedma”, jedoucí ze sídliště Lesná do obcí Útěchov a Vranov severně nad Brnem, linka 75 probojovávající se úzkými sepentinami přes Obřany do Bílovic, duo 41 & 71 jedoucí do Kuřimi a Lelekovic, nebo parádní linka 48, lítající z centra do východně od Brna ležících vesnic Dvorska, Kobylnice a Práce. Tu nám však při poslední změně jízdních řádů k mé velké nelibosti převzal jistý regionální dopravce.

Pokud není splněn bod vyjetí za hranice města, náhradou lze použít její trasování po nějaké dlouhé a rychle ubíhající trase. Třeba po malém městském okruhu. To jsou pro Brna znalé čtenáře třeba linky 44 a 84, jezdící proti sobě jako okružní linky s jedinou konečnou furt dokola kolem širšího centra Brna. K mé oblibě přispívá velkou mírou i to, že zde dojíždí již bohužel dojíždějící kloubové Karosy. I přesto, že některé z nich jsou letos již plnoleté, se s nimi stále suprové svezení a při vhodné konstelaci a konjukci planet, semaforů a zde hojně se vyskytujících kolon s nimi často dojíždím i předchozí spoj. Navíc okořeněné závanem nostalgie z let, kdy ještě tvořily pilíř vozového parku a já s nimi takřka každý den jezdil do školy. Samozřejmě, nějaká ta muška se na nich občas vyskytne – někdy z výfuku lítají jiskry, kovomorka si již také vybírá svou daň, ale stále jsou to mašiny s duší. Jak pravil tatínek Bajza v jedné úžasné knížce: “Maminko, je to skvělý stroj! Ale má své mouchy…”.

Následuje drobná podkategorie, kterou kolega nazývá jako “linky, které se musí umět cítit” – tam řadím třeba expresní linku E50, která spojuje dvě velká brněnská sídliště s Černovickými terasami – na ploše odpovídající jedné průměrné, větší městské částí (televizní řečí přibližně jako několik desítek fotbalových hřišť – zdravíme redaktory jedné nejmenované komerční televizní stanice, kde se za časů mého mládí volalo řediteli) je rozeseto několik desítek šedých krabic hal a skladů nadnárodních korporací, do kterých je nutné každé ráno či podvečer ponavážet asi tolik lidí, jako odpovídá obsaditelnosti celé roční produkce Fábií. Ta linka samotná, když ji máte jednou do týdne, je super – zastavujete každou pátou, šestou zastávku (proto expresní), na konečné u černovických teras míváte, pokud se zadaří a nejsou kolony, dvě přibližně čtyřicetiminutový pauzy po sobě – pokud jste odpočatí a plní síly (což na trhačkách, které na lince převážně jezdí, je poměrně obtížné), má to super výhodu – místo pro odstavení autobusů  je hned pod okny fitka, mám odzkoušený, že se klidně první pauzu dá stihnout odjet tricák, a druhou pauzu záda a nějakou drobotinu jako trapézy k tomu. Nutno ale podotknout, že to je ideální stav. Z těch asi deseti pokusů, co jsem tu trhačku měl, mi to vyšlo jednou jedinkrát. Jo, a ani ten relativně úspěšný pokus nebyl úplně dokonalý. Trapézy už jsem pak nestihnul. To zkazí celý trénink. Člověk pak háže ručník do ringu a kreatin do koše.

Linky, které nenadchnou, ani neurazí – většinou linky, které sváží obyvatele nějaké okrajové městské části na nejbližší konečnou tramvaje. Nějaké dechberoucí scenérie si na nich neužijete, ale při příhodné konstelaci se můžete kochat siluetou sídliště pod nachovými červánky, rozzářenou hradbou paneláků pod zářícím úplňkem, a nebo ve stylu Povídek malostranských důvěrněji poznávat výrazné osoby a postavy té které městské části. Namátkou třeba linka 69, přivážející obyvatele okrajových Bosonoh ke konečné tramvaje a dále pokračující k bohunické nemocnici, čtyřicet devítka, propojující centrum města s na jihu nacházejícími Horními a Dolními Heršpicemi, Přízřenicemi a Modřicemi s obřím nákupním centrem Olympia,

Linky, které nenadchnou, ale urazí – v mých očích je to třeba linka 77 nebo 47, spojující střed města s průmyslovými areály v širším centru. Vystojíte si kolony kolem Zvonařky a zácpu okolo Tržní, aby jste se objevili uprostřed šedošedých hal skladů nadnárodních korporací. Linka 61, která ze opět z centra promotává jížním centrem kolem hobbymarketů a kolonami kolem Krematoria k bohunické nemocnic.

Nutno podotknout, že všechny výše zmíněné linky mají své výhody a nevýhody, a záleží na tom, co kdo má rád. Jednomu kolegovi vyhovují kratší linky, mé potřeštěné já se naopak vyžívá v linkách, které jedou delší dobu a ideálně co nejdál za město, a nebo v tom co největším mumraji a chaosu, což přináší nějakej ten adrenalínek – výpadovka, serpentíny, slalom z dopravního značení,

Pokud už po městě, ať to aspoň odsejpá – co chvilu vybíháté naložit vozejk

 Co si budeme povídat, mé akční já je ve svém živlu.

No, a pak je linka 46.

Dopředu uveďme, ona není sama o sobě nikterak náročná. Na papíře. Na naprosto naivním, nezkušeném a zbrusu novém papíře bez špetky recyklovaného, bez životních šrámů a motivačních mouder starých mistrů.

Má dvanáct minut, obsluhuje pravou polovinu sídliště Lesná a sváží zdejší obyvatele na dvě tramvajové linky, mířící poté do centra naší poslední zatáčky před Vídní. Směrem dolů se to ještě dá a je to podobné, jako když sáňkujete. Nahoře na Haškově nasednete, a spolu s vámi i dalších deset, patnáct odvážlivců. Na každé další zastávce nabalujete efektem sněhové koule další a další přepravy chtivé spoluobčany. Přirovnáme-li cestující k mase sněhu, pak dole ve Štefánikově čtvrti dojde k něčemu podobnému, jako když v kresleném Večerníčku narazí hlavní postava, v té době již naprosto ztracená v oné mase sněhu, do nějaké horské chajdy.

Tohle je málo známý fakt a moc se to neví, nicméně až příště půjdete drndit na zasněžený kopec, vykašlete se na jakékoliv hi-tech vybavení typu modré boby, nedejbože s těmi brzdícími páčkami po stranách, a vylovte ze špajzky starou dobrou igelitku. V nejideálnějším případě tu z Billy. S tímhle závodním náčiním jsem to onehdá natřel i zazobanýmu sousedovi z vedlejší ulice, který dělal machry se závodními lyžemi, a zatímco já už dule srkal svařák a připravoval se na další etapu, on se v doprovodu velmi expresivního a peprného slovníku šoural potupně po svých. Pokud by mě někdo chtěl nařknout z neoznačené placené spolupráce, rád bych zde podotknul, že výskyt tohoto supermarketu je dán čistě fyzikálními vlastnostmi oné igelitky, a nejedná se o placenou propagaci. Billa se v mých příbězích objevuje často. Co víc, skoro bych řekl, že pomalu ani neexistuje příběh, kde by Billa nebilla.

Protože se výše zmiňované sídliště objeví i v dalších příbězích, a protože mezi moje koníčky patří i architektura, převážně pak “betonová monstra” minulého století, neodpustím si malé architektonické okénko. Sídliště Lesná je sice převážně tvořeno panelovými domy, ty se zde však ztrácejí v záplavě zeleně a i v odborných kruzích je toto soupaneláčí, vybudované na přelomu 60. a 70. let minulého století, hodnoceno velmi kladně.

Vzhledem k době výstavby se však také jedná o demograficky jednu z nejstarších městských částí v Brně, a z pohledu autobusáka musím přiznat, že je to poznat.

Jen si zde neodpustím ještě jednu po

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *