Felix přistižen s mladinkou kráskou! Dáda vzteky bez sebe! Rozlomí další milenka jejich vztah? A co na to Jůlie?! 

První tři věty prý rozhodnou o tom, jestli čtenáře ten či onen text zaujme. Já jsem naprosto neskrývaně potěšen, že se mi to podařilo přímo učebnicově. Měl bych se dát na psaní korporátních metodických příruček, tam bych se vyřádil. 

Je prvního května 2022, tři hodiny odpoledne. Oblačno, 18 stupňů, Bio zátěž na stupni 1. Pro některé Svátek práce, pro jiné nejzamilovanější den v roce, jako dělaný pro selfíčko pod rozkvetlou třešní. Má maličkost má dlouhodobě u zdánlivě něžnějšího pohlaví asi podobný úspěch, jako génius Járy Cimrmana na patentovém úřadě, tudíž jej slavím pracovně. Oslavuju na Svátek práce práci prací v práci. Ach, ta naše češťinka! 

Dneska mám zálohu. Řidič tak trochu navíc, sloužící jako pomyslný záložník pro případ, že někdo zaspí, sní k obědu nějakou velmi nelibou šmakuládu, se kterou se poté jeho střevní fauna příliš nespřátelí, či pro případ nějaké větší mimořádnosti, vzniklé mimořádností v již probíhající mimořádnosti z řádnosti. Ospalé květnové odpoledne je prozatím narušeno pouze kolegou od trolejbusů, který si při šichtě z volna zapomněl v autobuse klíčky od mašiny a vyzvídá od výpravčího jejich aktuální polohu, spolubydlící, která právě na sociální síť s velkým “eFkem” v logu pověsila fotku naší kočky, hrající si na meterolož… meteokočku, psím pohledem vyhlížející na parapetě blížící se májový deštík, a šokujícím zjištěním, že červnové stravenky se budou mimořádně vydávat nikoliv od třetího, jak je již několik let zvykem, ale až od čtvrtého pracovního dne v měsíci. Ideální příležitost na to, dát dohromady rozepsané pracovní příhody z posledních pár let, které jsem si poctivě psal, rozepisoval a mnohdy i ilustroval, abych je se stejnou poctivostí nikdy pořádně nedokončil a nezveřejnil. 

U brněnského dopravního podniku jezdím už nějaký ten pátek s autobusem jakožto pravidelný brigádník, což má kromě praktického plnění jednoho dětského snu, časové flexibility a mnou velmi vyhledávané možnosti pracovat ve více profesích zaráz i velmi vítanou možnost vybrat si, co, kdy a s čím budu jezdit. Vzhledem k tomu, že práce ve významné dny, jako je třeba ten dnešní, je ohodnocená stoprocentním příplatkem, přindou si na své kromě pocitu dobře odvedené práce i neúprosné, jako žíznivé bestie se slítající složenky. Když jsem si rozkliknul “burzu”, na které jsou vypsány neobsazené směny, vyskočily na mě k mému překvapení dokonce tři směny, což se ve státní svátky moc nestává. Nějaká noční linka, odpolední na lince 46 a taktéž odpolední záloha. Ta se ukázala jako perfektní příležitost, tudíž jsem na nic nečekal a okamžitě jsem si ji zarezervoval. O víkendech bývá většinou vše obsazeno a vypraveno, tudíž na víkendové záloze si většinou válíte šunky na vozovně, příležitostně pomůžete jednomu či dvěma nešťastníkům, kteří se v průběhu směny rozkamarádí se svým dvacetitunovým drobečkem tím, že jím přivezete autobus, který se ten den vyspal lépe, a onoho zlobivce odvezete zpět do vozovny na dílnu, velkému nadšení ve tvářích mechaniků navzdory. Případně zaskočíte při nějakém větším, mimořádném výpadku šalin či trolejbusů. 

První jmenovanou jsem si vzít ani nemohl, protože jsem den předtím měl odpolední, a linka 46… (autor si právě otírá upocené čelo a v hrudi mu divoce buší srdce tlukot) … ta do mých očí vhání naprosté zděšení i takřka tři měsíce poté, co jsem ji měl naposledy. 

Autor tohoto textu prudce vstává, v hrudi mu divoce buší srdce a odebírá se pro sklenici vody. Po chvílí malátně odchází z místnosti, v rozklepané ruce nese sklenici vody a šumivou tabletu vitamínu C. V očích má děs, ve tváři bledý hrůzou. Sotva se drží na nohou. Rychle dýchá, pomalu se uklidňuje a upíjí ze skleněné nádoby šumivý nápoj. Jeho kůži se pomalu vrací zdravá barva, třes končetin ustává. Ano, tento člověk si prošel peklem. Linkou 46. 

Autor se pomalu vrací na výpravnu, protřepává propocené tričko a pomalu usedá zpět k notebooku. Srovnává si myšlenky, dopíjí šumivou vodu a otřepává se ze stále až příliš živého zážitku. Protahuje ruce, jeho mysl se vrací do reality. Uďobává pár kuliček hroznového vína, položeného poblíž. Do jeho těla se vrací život a naděje. Jeho prsty se opět začínají dotýkat klávesnice. Poklepává písmeno P. Prosím, promiňme pisateli proběhnuvší pobláznění. Prožil příšernou příhodu. Pomalu protahuje palce, prsteníčky, posléze prostředníčky. Pomalu přemýšlí, přemítá. Posléze poodkašle, počíná psát. Přichází pousmání.  Pokračuje proces předávání příběhu příštím pokolením. 

Protože každý správný příběh má dle jedné nejmenované odbornice na díla červené knihovny začínat šokováním čtenáře tím, že mu předložím to nejhorší, co hlavní hrdina v celé životní pouti prožije, začneme tím nejhorším, co se autobusákovi může stát. Ano, slyšíte správně. Je to linka, o které se povídají legendy. Linka, o které kolují strašidelné příběhy. Každému se při jejím vyslovení ježí vlasy na hlavě. Linka, u které po projetí prvního kola volám kněze na poslední pomazání. Linka, která pod přívětivým závojem dští děs a hrůzu. Linka, která se z vás bude snažit vysát veškerý život. Sny. Touhy. Poslední zbytky naděje. Linka 46.